Psychiatrický diskurs v 19.století je charakteristický nikoli privilegovanými objekty, nýbrž způsobem, jakým své silně rozptýlné objekty formuje.

Čím vlastně jsou medicína, gramatika či politiciká ekonomie? Jsou pouhým retrospektivním seskupením, jímž si součsané vědy vytvářejí iluzi své vlastní minulosti?

Manifestní diskurz není ničím jiným než potlačenou přítomností toho, co neříká; a toto "ne-řečené" je prázdnotou, která zvnitřku podkopává vše, co je řečeno.

Díky naivitě chronologií jsme tak nevyhnutelně vedeni k nekonečně unikajícímu bodu, který sám není nikdy přítomen v žádné historii; tento bod je pouze svou vlastní prázdnotou; vzhledem k tomuto bodu nemůže být žádný začátek ničím víc než opakovaným začátekem čili zastřením (to i ono v jednom a témže gestu).

Určitě nejsem jediný, kdo píše, aby ztratil tvář. Neptejte se, kdo jsem, a nechtějte po mně, abych zůstaval stejný: to je morálka občanů; nutí nás mít v pořádku doklady. Ať nám ale při psaní ponechá naše svobody.

Diskontinuita byla stigmatem časové roztříštěnosti a úkolem historika byla ji z historie vypudit.

Historie ve své tradiční formě "memorovala" monumenty minulosti, transformovala je v dokumenty a nechávala promluvit stopy, které samy o sobě jsou často neverbální či říkají mlčky něco jiného, než o čem mluví.

Primáním cílem již není dokumnet interpretovat, určit, zda říká pravdu a jaká je jeho vlastní vyjadřovací hodnota, nýbrž pracovat na něm zevnitř a rozvíjet jej.

Stručně řečeno, zdá se, že dějiny myšlení, poznání, filosofie, literatury rozmnožující zlomy a veškeré shluky diskontinuit, zatímco historie ve vlastním smyslu jako by naopak potlačovala vpád událostí ve prospěch zachování stabilních struktur.

Pocit, který když se dostaví, prsa tíží a svírá, srdce hrozí v kusy roztrhati, a při tom přece naplňuje tichou, vniternou, duchovnou blažeností. Je to prahnutí po čemsi neznámém, čeho není v tomto viditelném světě, dychtění po něčem dokonalejším, nežli život vezdejší poskytnouti může, žal nad marností všeho, co na zemi platí za krásné a radostné, a radost nad určitým tušením duše, že nad pozemskou marností je cosi pevného, stálého, nezvratného, nezměnitelného, věčného, lahodného, krásného, pravého, - božského.

Člověk nemá k ničemu stvořenému celé srdce přiložiti, má býti střídmý a zdrženlivý ve všem, co je dráždivé a opojné, byť bylo sebesladší.

Vše ostatní splynulo s dvojí nekonečností: tělo s nekonečností země, duch s nekonečností národa.