Temnota se snášela z korun stromů jako hustý závoj a obestírala ostrov tajemstvím, v němž i ten nejtišší šelest zněl jako výhrůžka.

S večerem přišlo světlo z jiného světa; obloha se zabarvila do odstínů potlačeného hněvu, zatímco les utichl v těžkém, dusném očekávání.

Dětství odplouvalo s přílivem a na písku zůstávaly jen ostré střepy reality, kterou dospělí nazývali životem.

Většina lidí sedává doma u televize a vstřebává stejné zprávy a stejnou zábavu. Také jí stejná jídla a obléká si stejné šaty. Stejnost je pohodlná a jednoduchá, ale den za dnem živí pocit nudy a únavy a podlamuje vitalitu.

V temnotě můžeme objevit část sebe, která je důležitou součástí našeho bytí, ale kterou neznáme.

Psychiatrický diskurs v 19.století je charakteristický nikoli privilegovanými objekty, nýbrž způsobem, jakým své silně rozptýlné objekty formuje.

Čím vlastně jsou medicína, gramatika či politiciká ekonomie? Jsou pouhým retrospektivním seskupením, jímž si součsané vědy vytvářejí iluzi své vlastní minulosti?

Manifestní diskurz není ničím jiným než potlačenou přítomností toho, co neříká; a toto "ne-řečené" je prázdnotou, která zvnitřku podkopává vše, co je řečeno.

Díky naivitě chronologií jsme tak nevyhnutelně vedeni k nekonečně unikajícímu bodu, který sám není nikdy přítomen v žádné historii; tento bod je pouze svou vlastní prázdnotou; vzhledem k tomuto bodu nemůže být žádný začátek ničím víc než opakovaným začátekem čili zastřením (to i ono v jednom a témže gestu).

Určitě nejsem jediný, kdo píše, aby ztratil tvář. Neptejte se, kdo jsem, a nechtějte po mně, abych zůstaval stejný: to je morálka občanů; nutí nás mít v pořádku doklady. Ať nám ale při psaní ponechá naše svobody.

Diskontinuita byla stigmatem časové roztříštěnosti a úkolem historika byla ji z historie vypudit.

Historie ve své tradiční formě "memorovala" monumenty minulosti, transformovala je v dokumenty a nechávala promluvit stopy, které samy o sobě jsou často neverbální či říkají mlčky něco jiného, než o čem mluví.