Smrtonoš by se neměl citově angažovat. Neměl by si vytvářet žádná pouta se světem živých. Konec konců, taky tady nebude navěky. Jednou dostane nějaké znamení a půjde jinam. Proto ta povinná odtažitost. Jen tak se dá přežít, říká Rube. A Georgia, které zkraje právě tohle nejvíc vadilo, se najednou přistihuje, že se po tom víc než roce začíná chovat právě takhle. Nemyslí už tolik a tak často na svou rodinu, naučila se žít jen dneškem. Jenže je to doopravdy správné? Neměl by se člověk – i ten, jehož domovem se stal onen svět – zajímat o všechno kolem sebe? O to, co měl nebo má rád? Neměl by se i Smrtonoš někdy doopravdy vážně ohlédnout za svým životem?

No description yet