Dočteme se o jedincích, kteří mají dokonalý zrak, ale nepoznají své vlastní děti, o nevidomých, kteří se stávají hypervizuálními nebo kteří se orientují pomocí „zraku jazyka“ – ti všichni autorovi dávají podněty k zásadním otázkám, které míří ke kořenům některých velmi zvláštních paradoxů: Jak vlastně vidíme? Jak myslíme? Jak důležitá je vnitřní představivost? Jak to, že ačkoli psaní je staré pouze pět tisíc let, lidé se vyznačují univerzální, zdánlivě vrozenou schopností číst? Případové studie, podané typickým literárním a empatickým stylem, vypráví o lidech, kteří se byli nuceni po ztrátě údajně nezbytných smyslů, jako je řeč či zrak nebo schopnost rozeznávat tváře, čtení či vnímání trojrozměrného prostoru, adaptovat na radikálně nový způsob komunikace. Setkáváme se tak s koncertní pianistkou Lilian, jejíž potíže začínají ztrátou schopnosti číst noty, až je pro ni nakonec nemožné rozeznat každo­denní předměty; s neurobioložkou Sue, která nikdy neviděla svět trojrozměrně a stereoskopické vidění získala až ve svých padesáti letech; s Pat, která se po dlouhých letech izolace stane vyhledávaným společenským člověkem, přestože trpí afázií a není schopna vyjádřit se celou větou, či s Howardem, úspěšným spisovatelem, před nímž leží nutnost nalézt způsob, jak nadále vykonávat svou profesi i poté, co mu mrtvice zničí schopnost číst.

No description yet