Dne 15. srpna to začalo. Pokryla nás dělostřelecká palba a palba Stalinových varhanů, která trvala hodiny. Stále si pamatuji, že právě v tu noc došlo k zatmění měsíce. Vypadalo to, že se to perfektně hodí do nálady soudného dne. Ve svých pozicích jsme dokázali vydržet každodenní prudké útoky dva týdny. Pak hrozilo obklíčení, protože Rusové dokázali napravo i nalevo od nás přejít řeku a postupovali podél našich křídel. Proto přišel rozkaz vyklidit pozice a ustoupit zpět. Následujících šest týdnů bylo to nejhorší, co jsem ve válce zažil. Každý den nové situace, noční ústupy, budování obrany a snaha udržet pozici až do večera. A další noc stejná hra. Spánek nepřicházel v úvahu, všichni dosahovali nadlidských výkonů, i když mnoho našich kamarádů padlo, nebo bylo těžce zraněno. Stále slyším jejich křik. na něco takového se nedá zapomenout. Kniha vypráví o osudech německého vojáka Eberharda Dennerleina. Když vstoupil v roce 1936 do 47. ženijního praporu v Mnichově, nastal opravdový zlom v jeho životě. Zavázal se k tomu, že bude po celý život věrně sloužit wehrmachtu. Ve svých dvaceti letech byl již jmenován velitelem roty. Po vojenských misích v Nizozemsku, Belgii a Francii byl v roce 1943 převelen na východní frontu, kde čelil drsné a špinavé realitě války. Jeho další osudy se na konci války protnou i s dějinami Československa. Z Tábora se nakonec dostal do ruského zajetí, kde strávil několik let. Po celou dobu si své zážitky a myšlenky zaznamenával do deníku, který se tak stal důležitým svědectvím jeho života.

No description yet