Klaus G. Förg rozmlouval s mnoha lidmi, kteří buď přímo, nebo nepřímo, bojovali ve druhé světové válce. Osudy vojáků, kteří byli svědky tohoto hrozného konfliktu, nejen čtenáři vyrazí dech, ale doslova ho vtáhnou do průběhu válečných událostí. Heinz Polke působil jako osobní řidič nadporučíka při povstání ve varšavském ghettu, které nacisté brutálně potlačili. Jeho popis scény, kdy dorazili s nadporučíkem na jedno varšavské náměstí, působí depresivně a sou-časně ukazuje hrůzy války. Michaelu Strasserovi se během jeho dlouhé a těžké cesty po ruských zajateckých táborech podařilo pro své vyprávění získat neuvěřitelné fotografie, které byly propašovány z ruského zajetí. Josef Hamberger putoval sám po nekonečných pláních Ruska a několikrát se ocitl ve velmi špatné situaci, ale pokaždé ho zachránil jeho anděl strážný, jak se sám ve svém vyprávění několikrát přiznal. Erich Menzel pracoval jako radarový specialista na slavné ponorce U 234 a po německé kapitulaci se dostal do amerického zajetí, jehož podmínky se nedaly srovnat s tím sovětským. Během našich rozhovorů mi s neuvěřitelnou otevřeností vyprávěli, co zažili, co si tehdy mysleli a co cítili. Někteří se během našich rozhovorů rozplakali, přemoženi silou vzpomínek na své traumatizující zážitky. Podrobnosti z těch temných let se jim stále vybavovaly do nejmenších detailů. Ujistili mě, že ty nejstrašnější zážitky nelze potlačit. Každý den se vynořují v paměti a každý den zatěžují život až do vysokého věku. Zároveň si moji svědci uvědomovali, jaké měli neuvěřitelné štěstí, že přežili a že mohou znovu vést normální život. Mezi mnoha mými respondenty jsem nepotkal nikoho, kdo by válku oslavoval. Všichni ze srdce zdůrazňovali, že by se nic podobného už nemělo opakovat. Pro mě se tyto rozhovory staly nejpůsobivějším zážitkem mého života, a to navzdory často děsivým popisům. Klaus G. Förg

Dne 15. srpna to začalo. Pokryla nás dělostřelecká palba a palba Stalinových varhanů, která trvala hodiny. Stále si pamatuji, že právě v tu noc došlo k zatmění měsíce. Vypadalo to, že se to perfektně hodí do nálady soudného dne. Ve svých pozicích jsme dokázali vydržet každodenní prudké útoky dva týdny. Pak hrozilo obklíčení, protože Rusové dokázali napravo i nalevo od nás přejít řeku a postupovali podél našich křídel. Proto přišel rozkaz vyklidit pozice a ustoupit zpět. Následujících šest týdnů bylo to nejhorší, co jsem ve válce zažil. Každý den nové situace, noční ústupy, budování obrany a snaha udržet pozici až do večera. A další noc stejná hra. Spánek nepřicházel v úvahu, všichni dosahovali nadlidských výkonů, i když mnoho našich kamarádů padlo, nebo bylo těžce zraněno. Stále slyším jejich křik. na něco takového se nedá zapomenout. Kniha vypráví o osudech německého vojáka Eberharda Dennerleina. Když vstoupil v roce 1936 do 47. ženijního praporu v Mnichově, nastal opravdový zlom v jeho životě. Zavázal se k tomu, že bude po celý život věrně sloužit wehrmachtu. Ve svých dvaceti letech byl již jmenován velitelem roty. Po vojenských misích v Nizozemsku, Belgii a Francii byl v roce 1943 převelen na východní frontu, kde čelil drsné a špinavé realitě války. Jeho další osudy se na konci války protnou i s dějinami Československa. Z Tábora se nakonec dostal do ruského zajetí, kde strávil několik let. Po celou dobu si své zážitky a myšlenky zaznamenával do deníku, který se tak stal důležitým svědectvím jeho života.