Už vím, že je vždy možné psát o slunci… Mnozí z těch, kteří v dětství osiřeli, byli zanedbáváni nebo odmítáni, bojovali se ztrátou s tužkou v ruce. Prostý akt psaní jim změnil příchuť světa. Nedostatek totiž vyvolává kreativitu, ztráta vyzývá k umění, sirotčinec k románům. Život bez činnosti, bez setkávání a bez smutku by byl pouhou existencí bez potěšení a beze snů, ledovou pustinou. Vykřičet své zoufalství nestačí, je třeba hledat slova, která dají tísni tvar, pak ji lépe uvidíme a snáz ze sebe dostaneme. Je nutné neštěstí vyjádřit. Psaní vyplňuje propast ztráty. Psát, škrtat, zkoušet různá slova a roztrhané já se zvolna zceluje... Vzrušující kniha plná svědectví a emocí, v níž Boris Cyrulnik popisuje své vlastní utrpení i utrpení jiných, aby nás přesvědčil o výhodách představivosti, síle snění a léčivých schopnostech, jež se skrývají v psaní.

No description yet