Román o Janu Palachovi zachycuje krátký, ale o to pohnutější úsek našich národních dějin - šest měsíců od srpna 1968 do ledna 1969. Děj románu začíná příjezdem sovětských tanků 21. srpna 1968 a podrobným líčením Palachovy činnosti a prožitků v prvním týdnu okupace. Na postavě studenta Filozofické fakulty zachytila autorka vzepětí celonárodního odporu proti okupaci, hluboký prožitek naděje, solidarity, ale možná i iluzí o vzdoru vůči hrubé síle a dané politické "realitě". Po nečekaném úspěchu celonárodní rezistence však přichází po několika dnech faktická kapitulace tehdejších politických vůdců v podobě podpisu tzv. moskevského protokolu. Jejich postoj způsobí postupnou deziluzi, je předzvěstí prohry, dalších osobních kapitulací, nastupující normalizace… Autorka sleduje příběh Jana Palacha i v následujících měsících, přičemž kombinuje prosté líčení s fiktivními deníkovými zápisy. Čtenář je tak svědkem Janova zářiového pobytu ve Francii, návratu domů přes Mnichov, postupného odcizení ve vztahu k přítelkyni Evě, ale zejména jeho vnitřní snahy zůstat věrný sobě samému a vytrvat v odporu. Posledním velkým protestem proti novým pookupačním poměrům se v roce 1968 stala listopadová stávka vysokoškolského studentstva. Za podmínek cenzury tisku a šířící se rezignace však nemohla dosáhnout žádných cílů, a teprve po ní dospívá Jan Palach postupně k rozhodnutí, že pro něj jediný způsob, jak pokračovat v boji, je vyburcovat národ vlastním sebeobětováním. Lenka Procházková zvolila pro zpracování daného tématu románovou formu, avšak vychází z pečlivého studia reálných faktů a dostupných materiálů; o Janu Palachovi zpracovala už v roce 1988 dokumentární knihu, která vyšla v samizdatové edici Petlice.

No description yet