Popis není dostupný

Lenka Procházková dnes patří k nejvýraznějším českým prozaikům. V první fázi tvorby byly její knihy a články publikované pouze v samizdatových a exilových nakladatelstvích. Ani po roce 1989, kdy se okruh jejích čtenářů rozšířil, se nevzdala vysokých nároků na kvalitu vlastní tvorby a zachovala si absolutní svobodu při výběru témat a způsobu jejich zpracování. Je autorkou více než 20 knih, řady rozhlasových, televizních a divadelních her a současně se věnuje i publicistice s politickými tématy. Z románů je nejznámější "Beránek" ztvárňující netradičním způsobem život Ježíše, "Smolná kniha" zachycující milostné drama v prostředí disentu a "Slunce v úplňku - příběh Jana Palacha". Po třech sbírkách politických textů ("Bílý klaun", "Nejsou to bohové!" a "Živé duše") vychází sbírka čtvrtá "My kacíři". Kniha obsahuje politické projevy, články a rozhovory Lenky Procházkové, které byly od září 2017 do srpna 2019 publikované pouze na nezávislých webech. Výjimkou je text Osamělost Jana Palacha, který autorka napsala pro časopis PŘÍSNĚ TAJNÉ. Součástí knihy je i projev Lenky Procházkové, se kterým vystoupila 12. června 2019 v senátě před hlasováním o své nominaci do Rady ÚSTRu a v němž vyjmenovala varovné příznaky, které jsou charakteristické pro nástup totalitního režimu.

Leporelo Máme doma zvířátko je druhým společným počinem hudebníka a spisovatele Josefa Pepsona Snětivého a známé autorky obrázků pro děti Lenky Procházkové. Stejně jako v případě svého prvního leporela Zvířátka ze ZOO představují oba autoři vtipnou a přístupnou formou domácí mazlíčky, a to dětem od nejmenších až po ty, které si verše rády přečtou samy.V leporelu najdou nejen obvyklá zvířátka našich domácností, jako jsou pes, kočka, křeček či andulka, ale i ta exotičtější, která zastupují třeba štír, chameleon nebo leguán.

Popis není dostupný

Barnabáš je bezstarostné a dobrosrdečné štěně, které prožívá spoustu neuvěřitelných příběhů a je šťastné, když se o ně může s někým podělit. Vrtí ocáskem nejenom na děti, ale dokonce na všechny dospěláky, co nemají studené čumáky. Jeho zvídavá duše a bezelstná psí povaha vás zcela určitě pohladí na duši. Ne nadarmo se přece říká, že pes je nejlepší přítel člověka. A protože nejenom pes, ale i kniha je přítel člověka, tak vám všem přejeme příjemné a ničím nerušené čtení. P. S. Pejskové by na rozdíl od lidí studené čumáky mít měli, protože to je známka toho, že jsou zdraví a že je jim dobře. Tak to hlavně nepopleťte. Volně inspirováno knihou J. Koláře - Z deníku kocoura Modroočka.

Překlad španělského titulu této knihy Ať žije revoluce! lze pokládat za ústřední téma všech ve svazku otištěných dramat. „Revoluce“ hraje roli již v Procházkové komorních hrách, jejichž hrdinky – v některých případech i hrdinové – se snaží vymanit ze zavedených stereotypů (to se týká her Léčba šokem, Cizí žena, Milostiplná, Stará Bela, Mafián a Komár, ale též her Exitus a Kain nebo Ábel?). Revoluci coby obrat mocenských poměrů pak reflektují především dramata Čtyři ženy Alexandra Velikého znázorňující „slabé místo“ Alexandrových výbojů, Rozhovor v Moskvě a El Comandante související s okupací Československa v roce 1968, zatímco v ostatních zde předkládaných dílech je revoluce traktována spíše jako ironický nebo dokonce hořký výsledek úsilí o společenskou změnu: Ať žije fronda! „dramatizuje“ intriky šlechty z Dumasových Třech mušketýrů, Celebrita a Viva la Revolución! zachycují jisté zklamání ze sametové revoluce v roce 1989.

Román o Janu Palachovi zachycuje krátký, ale o to pohnutější úsek našich národních dějin - šest měsíců od srpna 1968 do ledna 1969. Děj románu začíná příjezdem sovětských tanků 21. srpna 1968 a podrobným líčením Palachovy činnosti a prožitků v prvním týdnu okupace. Na postavě studenta Filozofické fakulty zachytila autorka vzepětí celonárodního odporu proti okupaci, hluboký prožitek naděje, solidarity, ale možná i iluzí o vzdoru vůči hrubé síle a dané politické "realitě". Po nečekaném úspěchu celonárodní rezistence však přichází po několika dnech faktická kapitulace tehdejších politických vůdců v podobě podpisu tzv. moskevského protokolu. Jejich postoj způsobí postupnou deziluzi, je předzvěstí prohry, dalších osobních kapitulací, nastupující normalizace… Autorka sleduje příběh Jana Palacha i v následujících měsících, přičemž kombinuje prosté líčení s fiktivními deníkovými zápisy. Čtenář je tak svědkem Janova zářiového pobytu ve Francii, návratu domů přes Mnichov, postupného odcizení ve vztahu k přítelkyni Evě, ale zejména jeho vnitřní snahy zůstat věrný sobě samému a vytrvat v odporu. Posledním velkým protestem proti novým pookupačním poměrům se v roce 1968 stala listopadová stávka vysokoškolského studentstva. Za podmínek cenzury tisku a šířící se rezignace však nemohla dosáhnout žádných cílů, a teprve po ní dospívá Jan Palach postupně k rozhodnutí, že pro něj jediný způsob, jak pokračovat v boji, je vyburcovat národ vlastním sebeobětováním. Lenka Procházková zvolila pro zpracování daného tématu románovou formu, avšak vychází z pečlivého studia reálných faktů a dostupných materiálů; o Janu Palachovi zpracovala už v roce 1988 dokumentární knihu, která vyšla v samizdatové edici Petlice.

Popis není dostupný

Sbírka "politicky nekorektních" textů, které Lenka Procházková publikovala od ledna 2016 do dubna 2017 na nezávislých internetových stránkách. Kromě rozhovorů, komentářů, reportáží, esejí a jedné bonusové pohádky jsou do knihy zařazeny i autorčiny projevy na demonstracích.

Popis není dostupný

Sbírka politických úvah, projevů a rozhovorů, které autorka publikovala v období od jara 2014 do podzimu 2015 na nezávislých internetových serverech. Sama tvrdí, že pro tištěné deníky a časopisy jsou její texty „příliš silné kafe“. V předmluvě sbírky spisovatelka vysvětluje, proč místo dalšího románu píše aktuální texty reflektující současnou dobu a neváhá se účastnit i demonstrací. Věří, že: „Spisovatel nemá být povýšen nad nic, čím jeho národ prochází, pokud nechce být považován za zbabělce.“ Lenka Procházková (1951) dnes patří k nejvýraznějším českým prozaikům. V první fázi tvorby byly její knihy a články šířeny jen v samizdatu a publikovány v zahraničí (Růžová dáma, Oční kapky; Smolná kniha; Jan Palach a povídkové sbírky: Tři povídky; Přijeď ochutnat a Hlídač holubů). Ani po roce 1989, kdy přestala být zakázanou autorkou a okruh jejích čtenářů se rozšířil, se však nevzdala vysokých nároků na kvalitu vlastní tvorby a zachovala si absolutní svobodu při výběru témat a ve způsobu jejich zpracování: Pan ministr; Šťastné úmrtí Petra Zacha; Zvrhlé dny; Jak si stojej nebožtíci (fejetony, spoluautor Aleš Pejchal); Dopisy z Bamberka (fejetony); Beránek (historický román o Ježíši z Nazareta); Zavři oči (pohádky); Zpráva spolku Šalamoun (dokument o stavu justice v ČR); Narušitel (román z diplomatického prostředí); Slunce v úplňku (románově zpracovaný příběh Jana Palacha); Zvonek a pak chorál (knižní rozhovor vedený Ivou Pekárkovou); Za Fidelem na Kubu (cestopisný román ze současné Kuby). Autorka napsala i řadu rozhlasových, televizních a divadelních her. Její fejetony, komentáře a další aktuální politické texty vyšly ve sbírce Bílý klaun (2014) a nyní v titulu Nejsou to bohové!

Bílý klaun je sbírka fejetonů a jiných krátkých textů, z nichž mnohé spisovatelka Lenka Procházková (dcera prozaika a scénáristy Jana Procházky) publikovala v novinách a časopisech. Některé texty však vycházejí v tištěné podobě poprvé. Od chvíle, kdy se autorčiným zásadním tématem staly takzvané církevní restituce, se totiž její kritické články objevují už jen na internetových serverech. Snadno zapamatovatelná tvář a hluboký hlas Lenky Procházkové zmizely i z veřejnoprávní televize. Také natáčení filmu o Janu Masarykovi, k němuž zpracovala scénář, bylo Českou televizí odloženo. Spisovatelka hodnotí situaci lapidárně: "Já jsem začínala v samizdatu, takže jsem si odpočátku zvykla psát svobodně, bez cizí nápovědy. A pokud je dnes upřímnost opět vnímána jako hřích, není to pro mě žádná nová zkušenost a ani nová křižovatka. Zkrátka v tom ‚hříchu‘ setrvám.” Texty obsažené ve sbírce Bílý klaun jsou důkazem toho, že jejich autorka převzala otcovo krédo, že politika má být pro každého a že: Nic není ztraceno, dokud to nevzdáme my sami… Kniha obsahuje mimo jiné i znění archivních dokumentů (trestní oznámení na členy vlády Petra Nečase i na kardinála Dominika Duku) včetně dopisů odeslaných papeži Benediktovi a papeži Františkovi.

Starý notýsek v hnědých kožených deskách. Stránky popsané osobitým rukopisem už jsou zažloutlé a působí jako deník. Rodina ani po autorově smrti zápisky neprohlíží, ctí soukromí pisatele. Při každém stěhování se notýsek pietně oprašuje a znovu ukládá do krabice mezi alba a dopisy. Teprve v létě roku 2010 nahlédne autorova dcera na první stránku. Když pozná, že nejde o intimní zápisky, ale o postřehy, které si její otec, spisovatel Jan Procházka, před padesáti lety zaznamenával při svém pobytu na Kubě, začte se do rukopisu. Některé pasáže, například svědecká výpověď účastníka boje v Zátoce sviní, ji uchvátí natolik, že o několik týdnů později odlétá se svou kamarádkou fotografkou do Havany. Mají jen turistické vízum, takže cesta k Fidelovi, s nímž chtějí udělat rozhovor, nebude jednoduchá. Kniha, kterou o putování Lenka Procházková napsala, je zároveň reportáží i románem o současné Kubě. Jména postav jsou sice z pochopitelných důvodů změněna, ale děje a prožitky zůstávají zachyceny tak, jak se odehrály…

Druhá kniha edice Slova je čtivou výpovědí spisovatelky Lenky Procházkové. Spoluautorka Iva Pekárková nechává v knize prostor vypravěčskému talentu ženě, která dokázala vychovat 3 děti, jako svobodná matka vystudovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, být signatářkou Charty 77, uklízečkou, držitelkou ceny Egona Hostovského, kulturní atašé na velvyslanectví ČR na Slovensku, básnířkou, scenáristkou, autorkou románů a hlavně citlivým a čestným člověkem.

Popis není dostupný

Hlavním hrdinou asi hodinové aktovky ze současnosti je starý filozof Marek, který ve své garsonce v centru metropole prožívá jeden ze svých pravidelných dnů. Jsme svědky jeho rituálů, samomluv i nevrlého telefonování se starostlivou dcerou. Pak pracuje na korekturách, i když tuší, že jeho dílo už není pro dnešní svět aktuální. Jeho skepse se projevuje i v hovoru s činorodou posluhovačkou Emou. Telefonická žádost mladého rozhlasového redaktora však vyvolá v duši filozofa zmatek. Váhá, zda má smysl, aby vyhověl a pokusil se namluvit nabídnuté novoroční poselství. Připadá mu nehorázné, že stopáž je omezena na minutu padesát tři vteřin. Nakonec tuto poslední "výzvu" přijme a v průběhu celého dne se snaží své varovné myšlenky vtěsnat do časového limitu. Mezitím se mu dějí nehody, překážky ale zdolává (i s pomocí Emy) a přitom stále mění text, který se má večer po telefonu předtočit. Překoná i svou konkurenční averzi ke staršímu kolegovi a po letech s ním telefonuje a radí se. Ve chvíli, kdy už má projev připraven a cvičně si ho předčítá, zavolají mu z rádia, že došlo ke změně a že poselství se uvolil natočit hokejista Jaromír Jágr. Filozof se konečně může opít, čemuž se celý den disciplinovaně bránil. A pak zazvoní telefon ještě jednou. Poslední verzi projevu už podnapilý filozof v improvizaci říká jen svému staršímu kolegovi (a samozřejmě publiku). Ve hře kromě Marka a Emy zní mnoho dalších hlasů: z telefonu a z rádia a dole pod okny zkouší kapela mikuláškou produkci. Filozofova předtucha, že "tuhle civilizaci už asi nejde zachránit" se v závěru mírní, ale možná jen zásluhou vypité láhve whisky. Hra je proložena četnými gagy a komickými nedorozuměními.

Kniha "Smolná kniha" spadá do žánru Ostatní. Autorem je Procházková Lenka. Jedná se o počin nakladatelství "Atlantis". Přejeme příjemné čtení.

Narušitel je román ze současnosti, o diplomatech, sólistech baletu, řidičích, mafiánech, policistech, domovnících i bezdomovcích. Je to dobrodružný příběh, ale i ležérní svědectví o úzkosti, v které dnes žijeme a kterou se snažíme nevnímat, protože na to ještě nejsme zvykově naladění. Ale ta všudypřítomná úzkost tu je, a někdy se i zhmotní do konkrétního ohrožení. Narušitel však není osoba ani osoby, je to heslo (například poplach v mobilu diplomata, který má službu). Ale my pořád doufáme, že je to jen planý poplach. Mohl by být, kdybychom měli odvahu odstranit příčiny, a ne jen řešit důsledky. Filozofickým přesahem, který je vkomponován nenápadně a s mistrnou lstivostí, humorem a vkusem, takže běžný čtenář se nezadrhne, se román stává moderní výpovědí o stavu současného světa (nebo alespoň Evropy) a o lidech, kteří v tom žijí a někdy na to i umírají.

Zásobník cvičení a úkolů, které děti řeší – např. napodobují určitý tvar nebo pohyb. Využitím tohoto pracovního sešitu v návaznosti na titul „Už se těším do školy“ (BLUG 2007) se u dětí také zpřesňuje pohybová koordinace ruky a posiluje se svalstvo prstů. Grafické cviky přispívají k hravé práci a dávají podněty k tvorbě obdobných cvičení.

Román ze současnosti, o diplomatech, sólistech baletu, řidičích, mafiánech, policistech, domovnících i bezdomovcích. Je to příběh, který se mohl stát v roce 2004. V tom roce jej taky autorka začala psát. Dokončila jej na jaře 2007. Děj, zachycující devět překotných březnových dnů, se odehrává většinou v Bratislavě, ale i v Brně, v Praze a kdesi u Trnavy. Těsně před koncem se na chvíli ocitneme i v Miláně.

Sbírka milostných a erotických povídek Lenky Procházkové, která poprvé vyšla začátkem osmdesátých let v samizdatové Edici Petlice (pod názvem Přijeď ochutnat!), následně v exilovém vydavatelství Index v Kolíně nad Rýnem (1982) a v rozšířeném vydání v roce 1991 v nakladatelství Československý spisovatel. Jednotlivé povídky sbírky vycházely i časopisecky v němčině, angličtině, francouzštině, ruštině a srbštině. Hlavními hrdinkami krátkých a značně autobiografických příběhů jsou mladé ženy prožívající své první milostné slasti i strasti na pochmurném pozadí socialistické reality. Tehdy začínající autorka zaujala v těchto krátkých prózách vyzrálostí stylu, úsporností dialogu a odvážným náhledem do intimna mladé ženy. Nové vydání sbírky je opatřeno autorským doslovem z roku 2007.

Román o sympatických outsiderech, který vyšel poprvé v samizdatu v roce 1980, a za který autorka získala v roce 1982 cenu Egona Hostovského. Lenka Procházková (1951) vstoupila do české literatury románem "Růžová dáma," který vyšel v samizdatu roku 1980 a za jeho vydání v exilovém nakladatelství Index získala Hostovského cenu (1982). Také další dva romány (Oční kapky a Smolná kniha) a povídkové sbírky (Přijeď ochutnat, Hlídač holubů) vycházely nejprve v Edici Petlice, v exilových vydavatelstvích a překladech. Poslední knihou psanou pro samizdat byl dokument "Jan Palach." Od roku 1990, kdy autorka publikuje oficiálně, napsala a vydala dalších několik knih ("Pan ministr," "Zvrhlé dny," "Šťastné úmrtí Petra Zacha," Jak si stojej nebožtíci," "Dopisy z Bamberku," "Beránek," "Zavři oči,") a scénářů pro televizní a rozhlasové hry (Čtyři ženy Alexandra Makedonského, Exitus, O babě hladové, Milá slečno!…) V roce založila 1994 občanský spolek na podporu nezávislé justice "Šalamoun," který publicisticky sledoval význačné právní případy (spor o vlastnictví korunovační katedrály atd.)

Popis není dostupný

Apokryfní román o Ješuovi z Nazareta Beránek je příběh o svobodě, lásce a odpovědnosti za svět náš vezdejší. Ačkoli zasazen do minulosti, je to náš současný příběh.

Kniha "Miluj mě víc (soubor milostných povídek)" z edice Česká povídka spadá do žánru Povídky, novely, fejetony, eseje. Kniha je vázaná. Obsahuje 144 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Listen" z roku 2002. Přejeme příjemné čtení.

Popis není dostupný

Kniha "Oční kapky" spadá do žánru Romány. Autorem je Procházková Lenka. Obsahuje 328 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Atlantis" z roku 1999. Přejeme příjemné čtení.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný