Přežít ještě neznamená žít. „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Prožívá dětství v temné vile u samotářské tety a její osud nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech kolem. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Nenašel se žádný dopis na rozloučenou, ti, kteří toho tragického dne matku viděli, si ničeho nápadného nevšimli. Eliška vyrůstá v desetileté prázdnotě, a když dospěje, rozhodne se najít odpovědi na stále neodbytnější otázky. Co se vlastně stalo? Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… Ve svém třetím románu píše úspěšná prozaička Viktorie Hanišová o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání houpe nad propastí. Sdílet Rekonstrukce je dozajista podmanivým románem, avšak nepovažuji ho za čtení pro každého. Rozhodně se bude líbit všem čtenářům Viktorie Hanišové a také těm, kteří by si rádi přečetli knihu, která nebude pro změnu nabitá akcí, ale spíše psychologií hlavní hrdinky. Čtenář má možnost sledovat její vývoj od dětství do dospělého věku a prožívat všechny její úzkosti, malé radosti, ale i strasti a snahy o získání životní rovnováhy.

Více...