Rysem, který Františkovy poutní cestopisy zřetelně odlišuje od jiných podobných textů a který činí jeho zápisky tolik přitažlivými, je jeho až třeskutá upřímnost. Svému egu nepřikládá přehnaný význam, a proto líčí bez rozpaků jak ty skutečnosti, kvůli nimž by mohl být vysmíván či odsuzován, tak i své dobré činy, které by leckdo zbožný skromně zamlčel. František však prostě jen pravdivě zachycuje to, co prožívá. Podobně objektivně zaznamenává také svá setkání s lidmi: s těmi nejsrdečnějšími a nejobětavějšími i s těmi nezdvořilými, nevstřícnými a bezohlednými, byť se k těm druhým zařadily i mnohé osoby z prostředí římskokatolické církve. Františkův i náš Kristus je totiž Pravda, a ne pokrytecké překrucování fakt: "Jen abychom před světem vypadali dobře!" Nepoznanou a nedemaskovanou skutečnost lze sotva změnit k lepšímu. Mlčet o pravdě znamená sloužit lži a napomáhat zlu. A proto platí, co píše svatý Jeroným: "Má-li z pravdy vzejít pohoršení, lepší je, aby vzešlo."

No description yet