V básnickém debutu Zuzany Pavlové se často objevují motivy noci jako tiché, spřízněné duše a protikladného rána, kdy musí člověk opětovně hledat záchytné body v každodenním kolotoči, jehož smysl mnohdy zásadně uniká. Autorka se snaží najít vodítko ve spleti vlastních i všeobecných nejistot. Navrací se ke krajině (příslovečné i konkrétní) jako k jistotě, která ji celý život doprovází. Ve svých básních se vyrovnává se vštípenou představou o ideálním životě, se ztrátami i znovuobjevenými krásami (ne)všednosti. Přestože jde o první sbírku Zuzany Pavlové, texty snesené do předmětné knihy jsou vyzrálé, promyšlené a přesné a napovídají, že jejich autorka není novickou v oboru.

No description yet