Po prvotině Oriola (2019) a druhotině Kraj noci (2022) přichází Zuzana Pavlová se svou třetí sbírkou básní. Píše v ní hravě, experimentálně, pobaveně i zábavně, ale taky deziluzivně, trochu melancholicky, krutě existenciálně. O čem? "V básních řeším existenci, niternější témata," říká. "Když byl dceři rok, tak mi zemřel otec. Zažila jsem zrození nového života, a bývalo by mě nenapadlo, že se v tak krátké době setkám i se smrtí. Ale vypsat jsem se potřebovala taky z jiných věcí. Několikrát jsem se v životě stěhovala, fyzicky třeba z Doks do Prahy, a pak do Milovic, ale dalo by se říct, že jsem se stěhovala i psychicky. Stala jsem se matkou, a sotva se v té roli člověk rozkouká, přijde střední věk, děti už jsou samostatnější a další změny už číhají za rohem. Takže stále hledám, kdo v danou chvíli zrovna jsem."

Popis není dostupný

V básnickém debutu Zuzany Pavlové se často objevují motivy noci jako tiché, spřízněné duše a protikladného rána, kdy musí člověk opětovně hledat záchytné body v každodenním kolotoči, jehož smysl mnohdy zásadně uniká. Autorka se snaží najít vodítko ve spleti vlastních i všeobecných nejistot. Navrací se ke krajině (příslovečné i konkrétní) jako k jistotě, která ji celý život doprovází. Ve svých básních se vyrovnává se vštípenou představou o ideálním životě, se ztrátami i znovuobjevenými krásami (ne)všednosti. Přestože jde o první sbírku Zuzany Pavlové, texty snesené do předmětné knihy jsou vyzrálé, promyšlené a přesné a napovídají, že jejich autorka není novickou v oboru.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný