Při posuzování obranyschopnosti Československa v roce 1938 se sčítají počty vojáků, divizí, letadel, děl a tanků, jejich kvalita a možnosti nasazení. Mimo pozornost obvykle zůstávají další aspekty, jako je připravenost strategických plánů, dostatečně zabezpečené zázemí, nahrazování v boji zničené výzbroje a spotřebovaného střeliva. Posledně jmenované položky byl rozvinutý československý zbrojní průmysl schopen plně zajistit, ovšem za předpokladu nenarušované zbrojní výroby. Toho si bylo vědomo i vrchní velení československé armády. Z tohoto důvodu bylo ve 30. letech 20. století Nejvyšší radou obrany státu rozhodnuto o přesunu zbrojních podniků z ohrožených oblastí Čech do zázemí na východní Moravě a západním Slovensku. V souvislosti s redislokací zbrojovek bylo nutné vyřešit odpovídající legislativu a ekonomické a logistické zabezpečení. Byla tak spuštěna gigantická akce, která si vyčleněnými finančními náklady neměla v ničem zadat například s výstavbou československého opevnění a která rozsahem připravovaných přesunů zbrojních podniků nenachází srovnání se žádnou zemí tehdejší Evropy.

No description yet