V roce 1927 koupil dům v Matoušově ulici na Smíchově vdovec, židovský právník Eduard Schwarz, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné sídlo. Měl štěstí, že zemřel dřív než začala druhá světová válka. Tereza Boučková, která v domě od narození do své dospělosti žila a před několika lety se tam zase vrátila, nám ve svém románu předkládá téměř sto let trvající příběh Schwarzových potomků, ale i dalších obyvatel domu, vpletený do dějin dvacátého století. Autorka po jejich osudech doslova v přímém přenosu pátrá a je to tak intenzivní, že se čtenáři nechce knížku odložit, dokud ji nedočte do konce. Emotivně, s ironií, ale i smutkem píše o lidech, které chtěly obě zrůdné ideologie, nacismus a komunismus, ponížit, okrást, zavřít anebo zavraždit. Sdílet Tak dlouho se člověk snaží něčemu vyhýbat, až ho to jednou zasáhne přímo do ksichtu, nebo rovnou do srdce. Tematika holokaustu s sebou přináší spoustu emocí, většinou negativních, a ještě mnohem více slz. Což není nic objevného, proto také je tento segment úspěšný a rozšířený. Chodím kolem horké kaše, místo toho, abych narovinu uznal, že tuto literaturu nevyhledávám, protože jsem až moc velký cíťa. Pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete balení kapesníků na ústeckou prodejnu KD, kde ho rádi ubulenému Jirkovi předají. Děkuji. Celá recenze

Více...