V roce 1927 koupil dům v Matoušově ulici na Smíchově vdovec, židovský právník Eduard Schwarz, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné sídlo. Měl štěstí, že zemřel dřív než začala druhá světová válka. Tereza Boučková, která v domě od narození do své dospělosti žila a před několika lety se tam zase vrátila, nám ve svém románu předkládá téměř sto let trvající příběh Schwarzových potomků, ale i dalších obyvatel domu, vpletený do dějin dvacátého století. Autorka po jejich osudech doslova v přímém přenosu pátrá a je to tak intenzivní, že se čtenáři nechce knížku odložit, dokud ji nedočte do konce. Emotivně, s ironií, ale i smutkem píše o lidech, které chtěly obě zrůdné ideologie, nacismus a komunismus, ponížit, okrást, zavřít anebo zavraždit. Sdílet Tak dlouho se člověk snaží něčemu vyhýbat, až ho to jednou zasáhne přímo do ksichtu, nebo rovnou do srdce. Tematika holokaustu s sebou přináší spoustu emocí, většinou negativních, a ještě mnohem více slz. Což není nic objevného, proto také je tento segment úspěšný a rozšířený. Chodím kolem horké kaše, místo toho, abych narovinu uznal, že tuto literaturu nevyhledávám, protože jsem až moc velký cíťa. Pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete balení kapesníků na ústeckou prodejnu KD, kde ho rádi ubulenému Jirkovi předají. Děkuji. Celá recenze

V roce 1927 koupil dům v Matoušově ulici na Smíchově vdovec, židovský právník Eduard Schwarz, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné sídlo. Měl štěstí, že zemřel dřív než začala druhá světová válka. Tereza Boučková, která v domě od narození do své dospělosti žila a před několika lety se tam zase vrátila, nám ve svém románu předkládá téměř sto let trvající příběh Schwarzových potomků, ale i dalších obyvatel domu, vpletený do dějin dvacátého století. Autorka po jejich osudech doslova v přímém přenosu pátrá a je to tak intenzivní, že se čtenáři nechce knížku odložit, dokud ji nedočte do konce. Emotivně, s ironií, ale i smutkem píše o lidech, které chtěly obě zrůdné ideologie, nacismus a komunismus, ponížit, okrást, zavřít anebo zavraždit. Sdílet Tak dlouho se člověk snaží něčemu vyhýbat, až ho to jednou zasáhne přímo do ksichtu, nebo rovnou do srdce. Tematika holokaustu s sebou přináší spoustu emocí, většinou negativních, a ještě mnohem více slz. Což není nic objevného, proto také je tento segment úspěšný a rozšířený. Chodím kolem horké kaše, místo toho, abych narovinu uznal, že tuto literaturu nevyhledávám, protože jsem až moc velký cíťa. Pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete balení kapesníků na ústeckou prodejnu KD, kde ho rádi ubulenému Jirkovi předají. Děkuji. Celá recenze

Knížka s podtitulem 60 plus jeden fejeton o životě shrnuje autorčinu publicistickou tvorbu z posledních pěti let. V letech 2017–2021 psala měsíc co měsíc fejeton do magazínu Reportér: o společnosti, politice, kultuře, cestování i o sobě. Jen pro knižní vydání připsala poslední text, jakousi pomyslnou tečku za tím vším.

Krajina a příroda vypadaly na internetu nedotčeně, průzračně, nádherně, mimo veškeré kategorie. Ihned jsem zatoužila ještě jednou, naposledy, překonat sebe sama, své strachy z létání, výšek, z neznámého, ze své kondice a věku – a jet. Napsala jsem do práce muži, který strachy jako já netrpí: Jedeme do Bhútánu! Jedeme? Napsal obratem: Jedeme! Číslo osm symbolizuje v asijské kultuře štěstí. Proto se nás v pondělí čtvrtého listopadu 2019 sešlo na letišti Václava Havla osm cyklistů. Že k sobě patříme, bylo jasné už na dálku. Prozradily nás obrovské krabice s koly, které jsme před sebou tlačili na vozíku… Putování po zemi hřmícího draka, hor, klášterů a všemocných penisů, cesta po království štěstí, jak se taky Bhútánu říká, začala. Ještě jsem nevěděla, že krajina a příroda, ale i lidé tam jsou opravdu mimo veškeré kategorie a že z toho bude láska na první pohled.

Autobiograficky laděný román je drásavě upřímnou výpovědí ženy, které se rozpadne život a ona hledá sílu, s níž by ho dokázala znovu poskládat dohromady. Hovoří o rozpadu rodiny i o dalších krizích, tvůrčí a osobní, které se říká krize středního věku. Tereza Boučková z nich hledá východisko bolestně, ale taky nekompromisně, především k sobě. Rok kohouta je cesta od naprosté beznaděje k osvobodivé odvaze.

Román Život je nádherný svým způsobem završuje volný a předem neplánovaný triptych jednoho příběhu: v Indiánském běhu se vše začíná, v Roku kohouta graduje a Život je nádherný ho uzavírá, končí. Tak jako se o předešlém díle mluvilo jako o autobiografickém, i zde bychom takovou stopu snadno vysledovali. Spisovatelka popisuje svůj každodenní život v době od Štědrého dne roku 2010 do 23. prosince roku 2011. Píše o svých nejbližších a jejich a svém zápasu s nemocí maminky, píše o odlidštěné úřednické mašinerii, se kterou se nemíní smířit, píše o svých synech a jejich svobodné cestě životem, citlivě vnímá a reflektuje literaturu, film a divadlo. Vymezuje se proti některým politickým figurám, komentuje činy okresních politiků stejně jako prezidenta země, naši současnost konfrontuje s časem disentu a tvoří tak jedinečnou kroniku naší doby.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný