Občas se stane, že v půlce závodu zapomenete, proč vlastně soutěžíte.Život se někdy zastaví. Ať už je důvodem vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze nebo prostý strach, nevyhnutelně pak přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň…Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek zDlouhé tratise i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A totéž se dá říct i oDlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze. Sdílet Dlouhá trať není žádným radostným vyprávěním (pokud tedy čas od času nevyhledáváte černý humor), ale je jakýmsi surovým textem, který je mnohdy natolik reálný, až při čtení mrazí. Já zejména oceňuji, že se Viktorie Hanišová dokázala vydat ze své komfortní zóny a opustit tak natolik známé prostředí a vydat se úplně jiným směrem. Tímto krokem mě utvrdila v tom, že je spisovatelkou, která si zkrátka zaslouží pozornost nejednoho čtenáře. Celá recenze

Více...