Jméno Reinholda Messnera se dnes již zdaleka nespojuje jen s horolezectvím. Ostatně, v této disciplíně dosáhl maxima - v letech 1970-86 slezl všech čtrnáct himálajských osmitisícovek, je propagátorem stylu lezení bez podpůrných prostředků. V knize Antarktida – nebe i peklo podrobně popisuje cestu, kterou podnikl s Arvedem Fuchsem v období mezi 13. listopadem 1989 a 12. únorem 1990. Nešlo jim o dobytí jižního pólu. Přešli antarktický kontinent jen sami dva, zapřažení do saní, naložených zásobami na plné tři měsíce. Opět cesta bez dalšího technického a lidského zabezpečení, opět způsob zdolávání pevniny bez podpůrných prostředků. Zatímco s horami byl sžitý a věděl, co od nich může očekávat, s putováním po ledu mu chyběly zkušenosti. V oblouku mezi nadšením a strachem, mezi uvědomováním si nebezpečí a uvědomováním strachu vznikala energie, která mu dovolovala přerůst sebe sama. Poté Messner prohlásil: „Jsem přesvědčený o tom, že lidstvo by bylo mírumilovnější, kdyby měl každý člověk čas od času možnost sáhnout si až na dno svých schopností. Mír nepředpokládá jen svobodné národy, mír je možný jen tehdy, jestliže se každý člověk může rozvíjet jako celý člověk." Mnoho lidí se ptalo, co tím chtěl Messner dokázat. Upozornit na sebe? Usnadnit cestovním kancelářím vstup na tento ještě zachovaný kontinent? Messnerovi jde úplně o něco jiného: "To, že je Antarktida důležitá pro vodní hospodářství, klima a život na Zemi, sice odborníkům věříme, ale nic při tom necítíme. Chtěl jsem z naší výpravy přivézt stav mysli. Cit pro krajinu, naději pro její přežití. Chtěl jsem dát Antarktidě lidský rozměr."

No description yet