Návratem k ráně čtyřicátých a padesátých let je snímek Kristiny Vlachové Věž smrti. Smrt Jana Masaryka, poprava generála Heliodora Píky, justiční vražda Milady Horákové předznamenaly období totalitního teroru. Tisíce vězňů beze jména vykonávalo v té době trest v nelidských podmínkách uranových dolů na Jáchymovsku. Jen stěží lze dnes vejít do světa lágrů, tragédií, neštěstí a smrtí lidí semletých důmyslným vražedným soustrojím - sice importovaným, ale vybrušovaným samotnými Čechy. Šelest smrti v koncentráku přeplněném ještě živými lidmi nám nedokázalo zprostředkovat umění. Je-li v české kinematografii jáma, tak jsou to především padesátá léta. Mravní agónie převlečených komunistů jen potáhla dějepis podvojnou mlhou. Ztratili jsme příliš času, zůstaly jenom vzpomínky lidí, kteří tak rychle umírají. Temným místem byl i lágr L, kterému vězni přezdívali likvidační. Tady dodnes stojí Věž smrti (linka konečné úpravy uranové rudy), místo stovek pracovních úrazů, nejednou s následkem smrti.

No description yet