Film inspirovaný stejnojmennou literární esejí Džuničira Tanizakiho je obrazovou ódou na stín a jeho pociťovanou marginálnost i nezbytnost pro život ve světle. V tradičních japonských domech se nacházejí prostory věnované slunci i místa halící se do příkrovu tmy. Podoba stínu se modeluje pomocí propustných materiálů, záměrných překážek nebo třeba plamenů svící, tolik odlišných od západních sériových produktů. „Kinematografická meditace ve třech dějstvích“ se pohybuje po dělicí linii světla a temnoty, ve sférách neostrých tvarů, odrážejících podobu věcí v jejich nádherné ne-úplnosti. Proměnlivost stínů s pohybem a intenzitou světla klade režisérka do analogie s celuloidovou fotografií a filmem. Na rozdíl od moderní digitální technologie jsou také vydány všanc změnám s tím, jak ubíhající čas ovlivňuje jejich chemickou stabilitu. Bez stínů vrhaných na projekční plátno bychom nemohli sledovat ani tento film, znova prožívat pocit známý už pravěkým jeskynním lidem usedajícím u ohniště.

No description yet