Soubor esejů Na okraj literární tvorby českých výtvarníků je věnován textům českých výtvarníků 20. století, jejichž literární činnost tvoří minoritní, přesto pozornosti hodnou část jejich díla. Zastoupeni jsou autoři různých generací, rozmanitých naturelů, věnující se malířství, kresbě, grafice, sochařství, fotografii i filmu. Jednotlivé kapitoly jsou koncipovány monograficky, žánrově, tematicky či se zaměřením k určité umělecké tendenci, skupině či okruhu. Nejde ani tak o analýzu intermediálních vazeb, ale spíše o zamyšlení nad vybranými texty coby autonomními projevy dění smyslu. Tázání je zde neseno mj. otázkou, jak má na povahu textů relevantní vliv právě výtvarné zaměření jejich autorů. Implicitně pak zvolené téma otevírá rovněž otázku vztahu okraje, resp. okrajů a centra sociálně sdíleného literárního prostoru a poukazuje na možnost obohacení dosavadního obrazu české literatury daného období o další fasety.

Kniha se věnuje zajímavé, byť málo připomínané kapitole z dějin české avantgardy, jihočeské skupině Linie, která působila ve třicátých letech 20. století v Českých Budějovicích, a především jejímu ústřednímu představiteli, Josefu Bartuškovi. Na rozdíl od monografie Jaroslava Anděla Avantgarda o mnoha médiích (2004) se zde těžiště pozornosti posouvá směrem k Bartuškově literární tvorbě; pro zpracování rozsáhlého materiálu, různorodého z hlediska prostředků i stylů, s nimiž linisté pracovali, přitom autorka zvolila adekvátní přístup kombinující tematický pohled a chronologii. Přínosné jsou i obecněji pojaté exkurzy, které látku zasazují do širšího kontextu zejména meziválečné avantgardy, ale věnují se například také krajině, důležité v díle Josefa Bartušky. Hned v úvodu a poté i průběžně věnuje autorka pozornost rovněž regionálnímu rozměru činnosti skupiny Linie. Právě tento aspekt, který se projevuje i v zájmu o některá zcela neavantgardní hnutí v českém prostředí z neobvyklé perspektivy a dovoluje uvažovat o obecnějších aspektech avantgardního umění.

Kniha Ztracen v dějinách je věnována osobnosti dnes již takřka zapomenutého publicisty, esejisty a prozaika Jana M. Kolára (1923–1979), který byl jako politický novinář a kulturní publicista aktivní od roku 1946. První část knihy tvoří dílčí sondy do klíčových témat a problémů autorovy publicistiky a esejistiky z let 1946–1965, zasazené do kontextu širšího kulturně-politického dění v poválečném Československu a posléze v exilu. Jan Kolár se záhy se profiloval jako jeden z nejostřejších kritiků levicových tendencí v politice a ideologizace umění a kultury, proti nimž jako protiváhu stavěl renesanci křesťanských hodnot, jež se měla realizovat v konceptu sjednocené západní Evropy. Po odchodu do exilu na jaře roku 1948 Kolár publikoval zejména v exilových časopisech Skutečnost a Sklizeň, příležitostně i v jiných (mj. v Tigridově Svědectví, s nímž se však kvůli koncepci gradualismu názorově rozešel), a nadále zůstal kritickým komentátorem politického i kulturního dění, které však sledoval z povzdálí z afrického Kamerunu, kde se svou ženou usadil a velmi úspěšně podnikal. Na možnost „záchrany národa“ Kolár zcela rezignoval po maďarských událostech v roce 1956; postupně ztratil víru i ve smysl publicistiky a začal se věnovat francouzsky psané románové tvorbě. I v ní si však uchoval svůj angažovaný kritický postoj, leckdy černobíle hodnotící, avšak tragický patosem víry v romantický ideál. Pěticí autorových francouzských románů z let 1959–1973 se zabývá druhá část knihy, zvláštní pozornost je věnována mj. problematice poměru autobiografie a fikce; zobrazení prostoru a sémantice vztahu postav k obývanému prostoru či způsobům vyprávění, které autor ve svých románech používá. Jako celek představuje monografie Ztracen v dějinách Jana M. Kolára jako složitou a rozporuplnou osobnost, autora ztraceného v dějinách, s nimiž byl ovšem svým údělem i dílem nedílně spjat.