Série: Tutáč

Kniha Věčný Tutáč je třetím a posledním dílem tutáčovské série, jejíž předchozí dva díly (Kniha Tutáč a Tutáčovy miliony) poskytly české kulturní scéně mocné podněty k zamyšlení. V závěrečném díle se ústřední postava věčně budoucího českého ministra kultury příznačně odebírá do zásvětí, kde se setkává se zemřelými umělci a kulturními činiteli, aby se na pozadí věčnosti mohla otevřít nová perspektiva uspořádání věcí a vyjasnily se dávné spory, což nezůstává bez následků pro současný svět živé kultury.

Soubor Havlováclavská trilogie zahrnuje texty z let 2019-2020, které se pro autora typickým způsobem vypořádávají s mýtotvorným prostředím vzniklým kolem osoby prvního polistopadového prezidenta. Každý z textů (včetně závěrečného spiritistického apendixu) nasvěcuje tento prostor a dění v něm z odlišného hlediska - Camping přináší alternativní verzi jedné epizody bezprostředně polistopadového vývoje spojenou se zneklidňujícím průhledem do budoucnosti; Sen Valpuržiny noci je surreálně-funebrální fraškou přinášející svědectví o současnosti, kterou poměřuje s dávnými představami; Strážce památníku je příběhem o výpravě za ztracenými demokratickými hodnotami a jejich ztvárnění v nepochybnému symbolickém monumentu. Jednotícím prvkem všech her je konfrontace ideálu a skutečnosti, jež je nesena humorem ve funkci kritického nástroje. Závěrečný bonus pak představuje krátká dramatická hříčku zabývající se okolnostmi petice Pár slov namířené proti filmu Havel režiséra Slávka Horáka.

Varlén je autorský projekt dramatika, spisovatele a kolážisty S.d.Ch., cudně dokreslovaný kolážový komix na hraně existence s podtitulem Deníky všední úzkosti. Původně samizdat, vychází od roku 2007 jako knižní soubor obsahující vždy tři samostatné sešity. S Varlénem přišel na komiksovou scénu zcela originální, multižánrový literárně-výtvarný útvar kombinující surrealistická východiska, jazykovou ekvilibristiku, humor, poetiku nonsensu, vrcholný kriticismus a sžíravou ironii, jehož podkladem jsou původní kolážové listy neprocházející žádnou elektronickou úpravou. Předchozí vydání knihy získalo komiksovou cenu Muriel. O dalších třech sešitech, plati to, co o předchozích devíti, originální forma sevira bezprecedentní obsah. 184 stran přináší i tentokrát na ostří nůžek vyhraněný souboj kolážového komiksu a komiksové koláže, vědomí a nevědomí, postmoderních východisek a téže bezvýchodnosti, konkrétní umanutosti a automatismu, fenoménu a fantómu, spiritualismu a blasfémie, pořádnou dávku nadsurrealismu i podsurrealismu a smrtelně lhostejné angažovanosti. Ale něco je i jinak. Zatímco čísla 10 a 11 naservírují varlénovskou klasiku a povinné disciplíny: antipříběhy, herrszinkovské metafyzické kriminálky, metropolitní parabedekry, opakovačky, rozptýlený product placement zaniklých firem, anekdotáže a jumbo - koany, celý sešit číslo 12 tvoří souvislý čtyřicetistránkový soubor Neovarlén o hledání nového světa na špatném místě.

S překotnou autoterapeutickou mnohomluvností vypráví autor, podepsán iniciálami S.d.Ch., o svém rozervaném životním příběhu, své tvorbě v mnoha uměleckých odvětvích a svých neklidných vztazích s celým světem. K druhému vydání autor připsal následující text: Před deseti lety jsem si poznamenal: Dnes už mohu svou Studenou vlnu vydat. Přešla. Už jsem se vrátil ze strojovny zoufalství a nenávisti a už se tam nepotřebuji vracet. Studená vlna už není můj život, už je to pouhý příběh mé představy o něm, napsaný z hloubky poetické skepse jako naprostý plagiát mrtvého Rakušana… To je úsměvné. Z dnešní perspektivy působí Studená vlna jako poetickým světlem prozářený dokument svobodných a přívětivých časů napsaný ve šťastné hodince a svázaný s mým životem poutem své průzračné autenticity. Doba rozhodně pokročila, říká Haškovo monstrum přítomné chvíle při obhlídce cely, a my mu můžeme porozumět pouze v ironickém smyslu, že svět současný není ničím jiným, než byl ten minulý. Vnímá-li ho dnes naše vědomí jako hrnec hrůz, na jehož nadskakující pokličce sedí menšina těch šťastnějších zatížených vinou, je namístě si připomenout, že tuto představu také stvořilo. Dojem pokroku, který při výkladu reality máme, způsobuje totiž všechno možné (možnosti losuje papoušek na střídačku s algoritmem), takže třeba i bezděčný komplot ze řetězu utržených médií a internetem pomatených hlav intelektuální a umělecké fronty, poplašených zbabělců zralých na prášky a blázinec. Tím chci říct, že Studená vlna může vyjít podruhé, neboť se její předpoklady musely naplnit. S.d.Ch., Čtyřkoly, 27.4. 2022

Série: Tutáč

Věčně budoucí ministr kultury Tutanchamon, řečený Tutáč, ten, který prosadil 75 % státního rozpočtu pro svůj rezort, tato lhostejná triumfující šelma inspirovaná hegemonií egyptských faraonů a pojímající svůj úřad jako (nad)vládu nevyzpytatelného absolutistického sarkastika, tento původce nesmrtelné Knihy Tutáč, pokračuje s podporou sekretáře Slávka Jandáka v díle totální kulturní obnovy další etapou. Její průběh zaznamenává a glosuje v zápisech, jejichž přepis předkládáme jeho milovníkům přesně s tou pokorou a důvěrou, za jakých vznikaly. Kniha vychází ke 200. výročí prvního písemného záznamu o spatření Bludného Holanďana. Ministerstvo kultury ji podpořilo dvěma pilotami z alpské borovice, a pokud v ní vystupuje někdo mrtvý ještě jako živý, nejedná se o závadu.

Skutečným zráním navazuje S. d. Ch. na linii svých starších próz – Sekundární trilogie (2015) a zejména Studené vlny (2013). V protikladu k nim však jeho vypravěč ustupuje do pozadí a bere na sebe masku nezúčastněného pozorovatele. Před našimi zraky se odvíjí sled samostatně pointovaných obrazů, propojených liniemi tří leitmotivů (hledání ztraceného knížete, osudy utržené městské čtvrti, historická cesta pseudoknížátka), pěti postav (pozorovatel, pravé kníže, duchovní dědic rytíře Žumbery, postava v růžovém overalu, pseudoknížátko) a čtyř hlavních prostředí (městská kra, špatně založená metropole, městečko pod loretou a zahrádkářská kolonie). Spíše než klasickým příběhem je próza zobrazením situace člověka, který nahlíží protipřirozenost lidské podstaty a z ní pramenící nepatřičnosti naší existence i konání, člověka, který usiluje o vymknutí ze své společenské role a všech institucionálních struktur.

Než se z S.d.Ch. stal Tutáč, věčně budoucí ministr kultury, s jehož zápisky bylo lze se seznámit v jeho Knize Tutáč, byl nejprve Dýchajícím idiotem, zpravodajem české kulturně-politické války, jež zuřila v letech 2014 až 2018. Svědectví o útocích na zbytky lidskosti a kultury, převlečené za boj o všemožná práva a vymoženosti moderní doby, nalezne čtenář v zde přítomném souboru jeho statí. V mnohém mu jistě připomenou humoresky Jaroslava Haška nebo rozhořčené šlehy Ladislava Klímy - moc se toho v české politice a kultuře od jejich dob nezměnilo. Přestože si Idiot ve svých statích prožil i klidnější mírová období, ve kterých mu bylo dopřáno kontemplovat, raději roku 2018 dodýchal, aby se na periferii světa, oddělené od mediálních půtek, mohl znovu svobodně umělecky nadechnout.

Série: Tutáč

Kniha Tutáč ještě nevyšla, a už měla za sebou svoje osudy. Osudy přepisování do minulého času a osudy odmítání. Ty první psaly osobnosti kulturního života, které ministr ve svém zápisníku zmiňuje a jež mezi jeho napsáním a vydáním zemřely. Odteď však všichni, co umřou, zůstanou už pořád naživu. Kniha Tutáč je prý laciná. Jistě, vždyť i přes svůj utopický (či dystopický?) charakter musí pro vytvoření rezonančního rámce zrcadlit aktuální kolotočářský celek české kultury. Nechápu, že to někdo nechápe.

Popis není dostupný

Pocit nepatřičnosti není nepatřičný, protože se nemáme o koho opřít. Naše civilizace je sevřená a zničená trojičním paradigmatem odchlipujícím z principu duality. Neustále jsou tu dva, kteří jsou spojeni nepřátelstvím proti tobě, ve dvou tě pomluví, odvlečou a umučí. Neustále stojíš stranou jako dítě lhostejných či krutých rodičů, novorozená jednotka stižená kombinací dvojího dědičného zatížení. Jsi vyloučen ze smlouvy nebo postaven doprostřed polarizované katastrofy. Spíš na přistýlce dvoulůžkového pokoje. Odpojený nulový vodič. Jako vítěz budeš poznamenán nenávisti druhého a třetího. Rodina povstává příchodem jednoho mezi dva a vytvoří základní předpoklad neudržitelného bujení potřeb. Mince stojící na hraně představuje pouhou zábavnou akrobacii před padnutím konečného rozhodnutí. Hladina, povrch a pokožka, tři plošné formy oddělující dvě různá prostředí, z nichž vždy jedno znamená tvůj zánik a jedno okamžitý zánik. Život mezi šedavějícím úsvitem a šedavějícím soumrakem. Hrůza sekundární literatury z terciárních pramenů. A přesto, neustálé čekání na třetího. Který dosvědčí druhému jeho provinění na tobě.

... nejprve jsem vás chtěl všechny zlikvidovat, potom už jen zfackovat, potom jsem vás chtěl zdiskreditovat, potom pomluvit, potom jen zneuctít a zneužít vaše jména a přezdívky, plivnout na to, co předvádíte, urazit vás, vaše přátele a rodinné příslušníky, zesměšnit vás, ztrapnit a sterilizovat, potom už jenom poukázat na to, jak jste nebezpeční ve své zaslepenosti. Dnes ale vidím, že jsem vás měl všechny žalovat! Dílem za vlastizradu a zneužití moci veřejného činitele, dílem za kulturní vyžírku, mravní ohrožování mládeže, šíření duševní pornografie, za umělecké podvody, dílem také za utrhání na cti a s ním spojený ušlý zisk... Sešit obsahuje tři hry S. d. Ch. (USKUTEČNĚNÁ DEBATA, HORA SPISOVATELŮ, SNÍDANIČKA V BIS A VOBÍDEK V ÚSTAVU PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ) a dokumenty mapující dění okolo jejich vzniku a dění následné.

Popis není dostupný

Po České a Umělecké trilogii završuje nakladatelství Divus edici dramatických opusů S.d.Ch. vydáním Lidské trilogie. Opulentně kolážovaná a fotograficky doprovázená celobarevná autorská kniha zahrnuje trojici dramat syntetizujících předešlá tématická vymezení opět ve třech žánrových polohách, loutkové frašky, literárního dramatu a náročného činoherní textu. Cenou Alfreda Radoka oceněná Duchovní smrt v Benátkách s žánrovým podtitulem loutková mortalita jako podobenství o zániku maskulinity je hedonistickou parafaustiádou a výsměchem naší permanentní nénii nad selankovitým domněním o zanikajícím světě duchovních hodnot. Na každý pád přijde vyčerpání a přijde konečné prozření, potom je každá gondola proplouvající pod vašimi palácovými okny pohřební. Iniciační mariánská fraška Katolický sen lidského člověka vyvádí pomocí svojí složité struktury divadelní text z divadelního prostoru a postuluje jeho prostřednictvím podmínky nutné posmrtné vzpoury proti zotročujícím metafyzickým mechanismům. Iniciace protažená vápencem Moravského krasu, ornamentalizovaná intencemi mariánského kultu a opatřená revolučním charakterem. Celý tří trilogický cyklus uzavírá makabrózní čtyřaktovka Jelení příkop, funerálně - apokalyptické evangelium známější pod falešným názvem Apokalypsa v Praze napsané na půdorysu didaktického symbolismu státního pohřbu Václava Havla a zklamaného chiliastického očekávání roku 2012. Přes ochoz Nejsvětějšího Salvátora je nejkrásnější vyhlídka na pestrou škálu možností našeho zániku a následné transcendence, ovšem jen pokud nám Pohřební bratrstvo nenařídí zatáhnout závěsy. Jak se ukázalo, je tu Lidská trilogie především proto, aby variovala téma zklamaného očekávání v jeho nejkrutější poloze, v selhání naší představy o podobě a fungování duchovního světa.

Kniha Věčný Tutáč je třetím a posledním dílem tutáčovské série, jejíž předchozí dva díly (Kniha Tutáč a Tutáčovy miliony) poskytly české kulturní scéně mocné podněty k zamyšlení. V závěrečném díle se ústřední postava věčně budoucího českého ministra kultury příznačně odebírá do zásvětí, kde se setkává se zemřelými umělci a kulturními činiteli, aby se na pozadí věčnosti mohla otevřít nová perspektiva uspořádání věcí a vyjasnily se dávné spory, což nezůstává bez následků pro současný svět živé kultury.

Věčně budoucí ministr kultury Tutanchamon, řečený Tutáč, ten, který prosadil 75 % státního rozpočtu pro svůj rezort, tato lhostejná triumfující šelma inspirovaná hegemonií egyptských faraonů a pojímající svůj úřad jako (nad)vládu nevyzpytatelného absolutistického sarkastika, tento původce nesmrtelné Knihy Tutáč, pokračuje s podporou sekretáře Slávka Jandáka v díle totální kulturní obnovy další etapou. Její průběh zaznamenává a glosuje v zápisech, jejichž přepis předkládáme jeho milovníkům přesně s tou pokorou a důvěrou, za jakých vznikaly. Kniha vychází ke 200. výročí prvního písemného záznamu o spatření Bludného Holanďana. Ministerstvo kultury ji podpořilo dvěma pilotami z alpské borovice, a pokud v ní vystupuje někdo mrtvý ještě jako živý, nejedná se o závadu.

Kniha Tutáč ještě nevyšla, a už měla za sebou svoje osudy. Osudy přepisování do minulého času a osudy odmítání. Ty první psaly osobnosti kulturního života, které ministr ve svém zápisníku zmiňuje a jež mezi jeho napsáním a vydáním zemřely. Odteď však všichni, co umřou, zůstanou už pořád naživu. Kniha Tutáč je prý laciná. Jistě, vždyť i přes svůj utopický (či dystopický?) charakter musí pro vytvoření rezonančního rámce zrcadlit aktuální kolotočářský celek české kultury. Nechápu, že to někdo nechápe.