Tato kniha je věnována lidem, kteří byli brutální ruskou agresí vyhnáni ze své vlasti zcela nesmyslně a zbytečně. Představuje deset zajímavých osobností z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Studenta ČVUT Andrije, obor kybernetika a robotika, který k nám přišel po začátku války jako sedmnáctiletý, rok studoval češtinu a pak udělal přijímačky na ČVUT, učitelku angličtiny a ukrajinštiny Ninu, která má tři práce, aby uživila své dvě dcery, jejího manžela Mykolu, který bojuje už třetím rokem na frontě, historika z Oděsy Volodymyra, specialistu na Střední východ, který pracuje v Orientálním ústavu AV ČR, muzikoložku a skladatelku Olenu, která učí na třech základních školách, majitelku tří autentických ukrajinských bister Svitlanu, která studovala v USA a v Kyjevě vedla pětihvězdičkový hotel, profesorku speciální pedagogiky Oksanu, která přednáší na Masarykově univerzitě v Brně, herečku Chrystynu z Charkova, která chodila do jediné ukrajinské školy ve městě a hrála v jediném tamním ukrajinském divadle a dnes pracuje jako asistentka českého chlapečka s cukrovkou v základní škole, restaurátorku obrazů a výtvarnici Yanu, která vytváří národní ukrajinské panenky motanky, a sochařku Olgu. Přijeli k nám, my jsme je přijali, oni tu začali pracovat, bydlet, děti chodí do školy a vzdělávají se. Obohacují nás svojí kulturou, svými znalostmi a dovednostmi. Zkušená autorka biografií známých osobností představuje každého z nich prostřednictvím rozhovoru jako zajímavou, výjimečnou a vzácnou bytost, která si zaslouží pozornost vnímavého českého čtenáře.

Kniha "Popelka Libuše Šafránková" s podtitulem Hvězda našich srdcí spadá do žánru Biografie, memoáry. Autorem je Dana Čermáková. Kniha je vázaná. Obsahuje 184 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Imagination of People" z roku 2011. Přejeme příjemné čtení.

„Muzikantský život mi dal spoustu emocí, protože hudba jsou především emoce, a takových emocí, jaké bych nikdy v životě nezažila. V podstatě je to můj život, moje hudba a moje rodina.“ Jeden novinář ji kdysi nazval Lady Soul. Ale Marie Rottrová se jednak necítí být takto zaškatulkována, a jednak se skutečně vymyká všem definicím, pojmenováním, přízviskům a přezdívkám. Ona je Marie Rottrová, naprosto svébytná bytost v našem kulturním světě s obrovským hudebním a pěveckým nadáním, která vyrostla v ostravském regionu mimo hlavní hudební průmysl, mimo mainstream, mimo pražský šoubyznys. A právě to z ní dělá unikátní umělkyni, která si zachovala svoji originalitu a neopakovatelnost. Není sama, stejně tak se dá hovořit i o Věře Špinarové, rovněž zcela originální a svébytné ostravské zpěvačce. Ani jedna z nich nevystudovala hudbu, a přesto se z nich staly československé a české hvězdy s mezinárodním přesahem. Na rozdíl od Věry šla Marie trochu jiným směrem, nebyla a není rockovou zpěvačkou, i když tímto obdobím si také prošla, někdo by možná řekl, že je spíše zpěvačkou popovou. Ale to také není úplná pravda, protože Marie začínala jako zpěvačka soulová. Byla v tomto žánru u nás průkopnicí, a to až do té míry, že si „vysloužila“ onu přezdívku. Sama své soulové začátky nepopírá, ale dostala se od nich dál, k baladám a původním, autorským písním, které nebyly a nejsou jen líbivým a povrchním odrazem našeho bytí, ale vypovídají o citech, emocích, trápení a radování se ze skutečného, prožitého života se všemi jeho podobami. Díky chytrým a obsažným textům od těch nejlepších českých textařů či spíše básníků, jakými byli Jiřina Fikejzová, Zdeněk Borovec, Václav Fišer nebo Jaromír Nohavica, a díky původnímu autorskému repertoáru od neméně erudovaných domácích skladatelů (Richard Kovalčík, Jiří Urbánek, Vlastimil Kučaj, Vladimír Čort, Pavel Vrba, Jaroslav Wykrent, Bohuslav Ondráček a další) jsou to především písně o lásce ve všech jejích podobách, o vztazích mezi mužem a ženou, mnohdy složitých a nejednoznačných, ale nejen o nich... Stačí slyšet jen předehru, pár prvních tónů, a člověk ví: tohle je Kůň bílý, tohle Řeka lásky, Markétka, Lásko, voníš deštěm, Ten vůz už jel, Měli jsme se potkat dřív, Klíč pro štěstí i úžasná píseň To mám tak ráda… Marie nikdy nepodléhala módním trendům, vždy si držela svůj nezaměnitelný styl, který vycházel z její vysoké náročnosti na melodie i texty. Nikdy nepřijala písničku nebo text, který ji neoslovil, nesouzněl s její duší a srdcem. Těch, které vrátila, bylo víc než těch, které přijala... Leckteří skladatelé i textaři si na ni, řečeno s nadsázkou, „stěžovali“, ale ona se nikdy nenechala zviklat, vždy si stála za svým. A to se, jak vidno z celé její neuvěřitelně dlouhé, šedesátileté kariéry, na sto procent vyplatilo. Je u nás jen málo zpěvaček, které oslovily tolik generací fanoušků a které si navíc drží i i v pozdějším věku tak neuvěřitelnou svěžest, elán, energii a mladický vzhled. A neslábnoucí nádherný hlas. Marie Rottrová je zkrátka jako přírodní úkaz, převtělený do stále přitažlivé ženy, dámy a umělkyně s vytříbeným vkusem a krásným srdcem i nádhernou duší.

Skromná hvězda Držitel 5 Českých lvů za Nejlepšího herce v hlavní roli Kdybychom měli jednoho z nejlepších našich herců současnosti Ivana Trojana nějak charakterizovat, nejvíc by mu slušelo přízvisko „skromná hvězda“. Ale zároveň veliká, zřejmě momentálně první v Česku, tak silně a jasně vyzařuje své umění. Z pohledu na výčet jeho filmových, televizních, divadelních a rozhlasových rolí až přechází zrak a našince mimoděk napadá, jak to všechno tenhle nepříliš vysoký a štíhlý herec s mimořádným charismatem vůbec mohl stihnout? Všichni o něm hovoří jako o nesmírně pracovitém, disciplinovaném herci, týmovém hráči, skvělém parťákovi a kolegovi i velice slušném, dobrém člověku. A pokud jde o jeho talent, někdo o něm kdysi prohlásil, že by zahrál i kliku u dveří... Kdybychom chtěli z onoho neuvěřitelného seznamu rolí vybrat jednu jedinou, která hovoří za vše a díky které Ivana Trojana zná celý národ, tak je to určitě anděl Petronel z pohádkových komedií „režiséra Pohádky“ Jiřího Stracha Anděl Páně 1 a 2. Druhé pokračování se i díky jiskřivému tandemu Ivana Trojana coby Anděla Petronela a Jiřího Dvořáka coby čerta Uriáše stalo po televizní premiéře na Štědrý den 2017 s více než třemi miliony diváků nejsledovanější štědrovečerní pohádkou za posledních patnáct let. A to se ještě nevysílala na prvním programu! K tomu není co dodat. Ivan Trojan je v současnosti nositelem celkem osmi Českých lvů (!), toho posledního dostal za životopisnou roli kontroverzního léčitele Jana Mikoláška ve filmu polské režisérky Agnieszky Holland Šarlatán (2020). Hrál v něm se svým synem Josefem, který představoval Mikoláška v mladých letech. Ze čtyř synů se už dva dali na herectví, takže herecký rod Trojanů pokračuje už ve třetí generaci. Bohužel jeho zakladatel, Ivanův otec Ladislav Trojan, rodinu opustil před Vánoci 2022, ale dožil se krásného věku 90 let. Na své domovské scéně – Dejvickém divadle -, kde působí od roku 1997, se Ivan Trojan pustil i do režie, naposledy v roce 2021 ve hře Daniela Majlinga Vina?. Jak ale přiznal, jako režisér má před svými kolegy ostych. Kromě dvou Cen Alfréfa Radoka, tu druhou dostal za roli Boha v proslulé kontroverzní komedii Ucpanej systém v roce 2012, získal v roce 2022 poprvé Cenu divadelní kritiky za roli Davida ve hře Zdeňka Zelenky Fifty. Jak sám říká, jeho život se dělí na herecký a sportovní, což dokládá i skutečnost, že kromě fotbalu a Bohemky také trénuje basketbal, kvůli kterému vystudoval sportovní gymnázium, ale hrát ho kvůli chybějícím šesti centimetrům závodně nemohl. Původně toužil hrál profesionálně. „A přiznávám, kdybych byl o deset centimetrů vyšší, hercem bych se nikdy nestal.“ A také se věnuje charitě – už 16 let je patronem Klubu nemocných cystickou fibrózou. Kniha zkušené autorky biografií je věnována nadcházejícím 60. narozeninám velké a skromné, avšak výrazem a rozsahem, výjimečné herecké hvězdy. Ivan Trojan své jubileum oslaví 30. června 2024.

Příjemně znějící hluboký hlas, za který by se nemusel stydět lecjaký herec, nepřehlédnutelná přitažlivost štíhlého muže ostře řezané tváře, kontrastující s bílými krátce střiženými vlasy a bílým bíbrem, tvář zbrázděná vojenskou kariérou v tehdejší Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku a Sýrii, a pak na nejvyšším českém a euroatlantickém postu – to je generál ve výslužbě Petr Pavel, náčelník generálního štábu naší armády a posléze předseda Vojenského výboru NATO. Stal se jím jako vůbec první člověk z bývalého socialistického bloku. Nositel nejvyššího amerického vojenského vyznamenání pro cizince Legion of Merit za to, že v letech 2015 - 2018 „skvěle provedl Vojenský výbor NATO včetně zástupců národních armád a národních náčelníků generálních štábů nejnáročnějším obdobím v nedávných dějinách aliance“. A také držitel nejvyššího francouzského státního vyznamenání - Řádu čestné legie. Úctyhodná kariéra, že? Není divu, že ho lidé začali přesvědčovat, aby se jako kandidát zúčastnil souboje o post českého prezidenta. První zmínky o nové cestě tohoto pozoruhodného muže byly už v roce 2015. Petr Pavel se netají tím, že je demokrat, liberál, který si váží odkazu Václava Havla a který nemá rád populismus, škatulkování a paušalizování. Pojí se s ním pověst charismatického, vnímavého, přemýšlivého muže, skvělého diplomata, který to má v hlavě všechno perfektně srovnané. Není mu lhostejné, co lidé prožívají, co je trápí a s čím potřebují pomoci. Stačí se podívat na jeho aktivity během pandemie koronaviru, kdy začal pomáhat dobrovolníkům, a posléze vytvořil se svými spolupracovníky podklady pro stávající i budoucí vládu v podobě Desatera protikrizové ochrany. Nezapře v sobě, že je voják, který v uniformě strávil 43 let, ale to ho naučilo se rozhodovat v rámci možného a přitom neutrpět porážku fyzickou a hlavně morální. Generál Petr Pavel je už svým jménem nepřehlédnutelný, natož svým zjevem a projevem. Dokáže Česko, rozdělené proruským Klausem st. a Zemanem zase spojit? Svou rozvážností, vědomím pro pravdu, spravedlnost, zcela přirozeným respektováním a samozřejmým přijetím pravidel a principů demokratické společnosti, skýtá naději. Pro všechny slušné lidi. Nechce rozdělovat, chce spojovat. Renomovaná autorka biografií známých osobností přináší obraz generála Petra Pavla nikoliv jako běžnou biografii, ale jako podstatný přehled jeho názorů, pohledů a vyjádření k nedávným a horkým tématům dneška: pandemie koronaviru, ruská agrese vůči Ukrajině a její dopady na Evropskou unii a svět, tedy potravinová krize v oblasti Blízkého a Středního východu, energetická krize, inflace, následky globálního oteplování. Petr Pavel je renomovaným mužem činů a současně pokračovatelem demokratické a humanistické tradice v duchu Tomáše Garrigue Masaryka a Václava Havla.

Patřili k nejstabilnějším párům uměleckého světa. Libuše Šafránková, nezapomenutelná Popelka, a Josef Abrhám, nezapomenutelný Vrchní. Hvězdy Činoherního klubu, na které se stály dlouhé fronty, spolu žily víc jak 40 let v harmonickém vztahu, který jim mnozí kolegové mohli jen závidět. Nebyla to ale láska na první pohled. Seznámili se v Činoherním klubu, kam Libuška přišla po zrušení Divadla Za branou v roce 1972 a kde Josef působil od jeho počátků. První rok se vůbec nepotkávali, protože nehráli v žádném představení společně. Ale aniž by o tom ten druhý věděl, chodili se tajně dívat jeden na druhého. Poprvé se potkali v Poprasku na laguně. O třináct let starší Josef měl tehdy už několik let vážný vztah se zpěvačkou Naďou Urbánkovou. Kdy přeskočila ona pověstná jiskra, není až tak důležité, pravdou však je, že Josef s Libuškou chodil dva roky, než se to Naďa dozvěděla. Vzali se v roce 1976, o rok později se jim narodil syn Josef Abrhám ml. Své role si vždy pečlivě vybírali, a to zejména ty, v nichž hráli společně. Určitě nejvíc si je budeme pamatovat z kultovního filmu Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka Vrchní, prchni!, kde hráli manžele, ale i z televizního filmu Svatební cesta do Jiljí, pohádek Restaurace U prince a Kouzla králů nebo filmu Přijde letos Ježíšek? V roce 1999 přijali účast ve snímku režiséra Mateje Mináče Všichni moji blízcí, inspirovaném statečným činem sira Nicholase Wintona. Matej Mináč slavnou hereckou dvojici výstižně charakterizoval takto: „Před médii byli hodně plaší, nechtěli se odhalovat a mluvit o svém soukromí. Vyjadřovali se vlastně přes filmy, protože v nich bylo vždycky hodně z nich samotných. Oni se uměli také hádat jako každá jiná rodina. Ale on se k Libušce vždycky choval něžně. Bylo to velmi milé. Oba si hodně důvěřovali, když si něco navzájem schválili, tak věděli, že je to dobré. Já jsem se od Pepy naučil, že pro umělce je důležitá pokora. Pokud si umělec myslí, že je mistr světa, tak je to cesta do záhuby. Člověk má vždycky pochybovat a hledat, i když má skvělý nápad. Mně oba připomínali šachovou partii, uměli svoje postavy dovést k dokonalosti. Byli strašně sympatičtí a hlavně byli obyčejní. Nikdy si na nic nehráli, nemysleli si, že jsou velcí a významní lidé. Zbožňovali bavit lidi. Uvědomovali si, že umění není o tom, aby nás trápilo a vyučovalo jako ve škole, ale že nás má bavit. A lidé z divadla a kina musejí jít odlehčeni a s nadějí, že všechno bude dobré.“ Když v červnu 2021, jen dva dny po svých osmašedesátých narozeninách, Libuška náhle zemřela, Josef už byl upoután na invalidní vozík. Svou milovanou ženu nepřežil ani o rok. Teď už jsou zase spolu – v hereckém nebi...

Původně tady neměl být žádný text. Prostě a zkrátka se ztratil. Jenomže by to nevypadalo hezky. Navíc Marek Ztracený má ve smlouvách s moderátory, že pod pokutou osmi milionů nesmějí při jeho uvádění na festivalech a koncertech využívat jeho jména ke slovním hříčkám „Tak se nám ztratil, ježiš, ne, on se nám nakonec neztratil“...A tak i já vyhovím těmto pravidlům, byť nejsem moderátor. V mé knize se Marek Ztracený skutečně neztratil. Jak by se také mohl ztratit v hledáčku zájmu hudebních fanoušků i médií člověk, který má 200 cm na 100 kilo váhy a který válcuje už třináct let českou hudební scénu svým charakteristickým zastřeným hlasem a melodiemi, které se vám okamžitě zapíšou do paměti? Začalo to Ztrácíš a pokračovalo Něco končí, Levná instituce, V opilosti, O pravdě, Víš lásko, Vlastní svět přes To se mi líbí, Léto 95 až po Dvě láhve vína, Naše cesty, Tak se nezlob nebo Stačí věřit. A to je jen úzký výběr největších hitů.Neztratily se ani jeho začátky, o kterých dnes nerad hovoří a ještě méně rád slyší. Faktem ale zůstává, že on, kluk ze šumavské Železné Rudy, prostě přišel do velké Prahy udělat kariéru s jednou písničkou, i když o tom tehdy vůbec nevěděl... Předtím tu studoval konzervatoř, takže na život ve velkoměstě byl zvyklý. Jenomže něco jiného je žít jako student konzervatoře a něco jiného jako začínající muzikant, který na první dobrou složí neskutečný hit a vydělá za něj obrovské peníze. To je potom – ve dvaadvaceti – slušná jízda...Marek Ztracený se ale dokázal z rozjařených začátků vzpamatovat, k čemuž mu – jako vychovanému ve víře - paradoxně dopomohl “boží zásah“. Bylo mu pětadvacet a jeho kariéra nabírala na obrátkách. Začínal být úspěšný, známý, populární, fanynek přibývalo... Jenomže se mu narodil syn Marek, byť neplánovaný. A on se vrátil obrazně řečeno na zem. Vzpamatoval se i díky milujícím rodičům, a pak už byla jeho cesta k úspěchu, slávě a popularitě jiná. Otevřená, posvěcená, opravdová, poctivá. Přispěla k tomu i jeho přítelkyně Marcela, Marečkova matka, kterou požádal po dvanáctileté známosti při dosavadním vrcholu kariéry – koncertu v O2 areně - o ruku.Během oněch let se ukázalo, že Marek Ztracený není jen hráč na piano, skladatel a zpěvák, ale především šoumen, který vyprodává největší haly v republice...Dá se tedy říci, že rozhodně už není ztracený.

Popis není dostupný

Černá kštice, uhrančivý pohled ocelově modrých očí, tvář klasické sochy, v níž ostře řezané rysy kontrastně ladí s citlivými ústy, úsměv, při kterém vám tuhne krev v žilách, vysoká štíhlá postava. Krasavec, který vám bez mrknutí oka zlomí srdce, anebo vás bez hnutí brvou zastřelí. Francouzský James Dean, nepolepšitelný sukničkář, kariérista bez zábran, nezávislý bouřlivák. Závratná kariéra, desítky kvalitních filmů, množství milostných afér a nejeden skandál. Od začátku 60. let až do poloviny let osmdesátých minulého století nejlépe placená francouzská hvězda. Legenda evropského filmu, která společně s Louisem de Fun?sem a Jeanem-Paulem Belmondem přivedla do kin nejvíc diváků v historii. Nositel Césara, Zlatého medvěda a dvou Zlatých palem. A také důstojník Čestné legie za osobní přínos světovému filmovému umění.To všechno a ještě mnohem víc je francouzský herec Alain Delon, který lámal srdce fanynek i hvězd filmového nebe po několik generací. V plném slunci, Rocco a jeho bratři, Gepard, Černý tulipán, Zorro, Samuraj, Sicilský klan, Borsalino, Dva muži ve městě, Povídka o policajtovi, Smrt darebáka, Tři muži na zabití. To je jen stručný výčet jeho u nás asi nejznámějších filmů. Ve skutečnosti natočil kolem stovky snímků, z nichž třicet produkoval. Pracoval s takovými mistry režie, jakými byli Luchino Visconti, Michelangelo Antonioni nebo Jean-Paul Melville. Jeho hereckými partnery byly hvězdy 60. a 70. let jako Jean Gabin, Lino Ventura, Burt Lancaster, Charles Bronson a samozřejmé úžasné ženy jako Romy Schneider, Brigitte Bardot, Jeanne Moreau, Claudia Cardinale, Catherine Deneuve a další. Jeho ložnicí prošly desítky krásných, atraktivních a zajímavých žen, ale jen málo z nich ho dokázalo zaujmout natolik, aby s nimi prožil část svého života. Na začátku byla slavná „Sissi“ Romy Schneiderová, později modelka a herečka s pochybnou minulostí Nathalie, matka prvního syna Anthonyho, kterou si vzal. Nejdéle však vydržel s Mireille Darcovou – celých patnáct let, což bylo u tak nestálého a krásy a radosti života vyhledávajícího člověka vzácné. Nebýt toho, že spolu nemohli mít potomky, možná by spolu zůstali až do konce... Třetí ženou života Alaina Delona byla nizozemská královna krásy Rosalie van Breemen, která mu dala děti Anouchku a Alaina-Fabiena. Vydrželi spolu čtrnáct let. Nakonec zůstal sám se svými čtrnácti psy a sídlem, svým rozsahem a vybavením hodným šlechtice, sám.Alain Delon byl talent od pánaboha. Herectví nikdy nestudoval, byl vyučený řezník, a jeho dětství nebylo šťastné. Rodiče se rozvedli, když mu byly čtyři roky. Matka se znovu vdala za řeznického mistra, neměla čas se o něj starat. Od čtyř do jedenácti let ho proto vychovávali pěstouni a díky jejich práci strávil dětství v prostředí věznice. Otec se také znovu oženil, takže Alain pendloval mezi dvěma rodinami, z nichž ani jedna nebyla jeho. Citová frustrace se projevila ve školních letech, kdy jako problémové dítě v žádném ze šesti internátů kvůli výtržnostem dlouho nevydržel. Nelze se divit, že se raději v sedmnácti nechal naverbovat jako námořník do války v Indočíně. I tam měl s disciplínou problémy, takže ho vysvobodilo předčasné propuštění bez náhrady. Živil se jako poslíček, číšník, skladník.Výrazně na sebe upozornil až v jednadvaceti, kdy objevil na festivalu v Cannes. Zcela neznámý, naprosto nepoučený o tom, co je herectví a film – a přesto ho jeho dokonalá krása za všechna příkoří dětství a dospívání odměnila.Ponořme se do nelehkého života obrovské globální hvězdy, která to kvůli svým vlastnostem a minulosti neměla jednoduché ani v době, kdy byla na vrcholu. Autorka jako zkušená publicistka důkladně zmapovala život Alaina Delona a přináší výjimečnou ucelenou biografii, která nemá na českém trhu obdoby.

Autorizovaná kniha. Nezřídka člověk slyší, že herecké osobnosti, jaké jsme měli dříve, v současné době už nejsou. Já bych některé přece jen vyjmenoval, ale o jedné jsem zcela přesvědčen. Miroslav Donutil. Pokud stojí na jevišti, tak dokáže nejen skvěle hrát, on také zpívá i tančí, směje se i rozesmívá až k slzám, ale také dokáže truchlit i rozesmutnět, a na druhé straně, v hledišti, si jeho výkon užívá, a dokonce se jím kochá divák. Tak tohle dnes u nás dokáže opravdu snad jen Donutil a divák si náhle uvědomí, že rodák z Třebíče a pak hvězda brněnského Provázku a persona Národního divadla navazuje na osobnosti s komediálním a vypravěčským talentem, jakými postupně byli Vlasta Burian, Jan Werich, Miroslav Horníček a Vladimír Menšík. "Já taky miluju, když můžu přijet za divákem a přímo jemu vyprávět. To je nejlepší, co může herec zažít. Zpočátku mě někteří lidé kritizovali, že jezdím s pořadem po republice, jako že je to snad něco podbízivého," svěřuje Mirek. "A já na to říkal: Co už by měl herec dělat a co víc by měl chtít, než přijet někam, kam přijdou diváci jen kvůli němu a jeho historkám. To je přece krásné." Tak přemýšlel i Menšík a právě s ním je Donutil často srovnáván. Ostatně, je nějaká obtížnější herecká disciplína, než být bavičem a komikem, zeptal jsem se Jiřího Suchého, nestora Semaforu. "Možná že ano, ale já o ní nevím," odpovídá svébytně. "A Donutil je skvělý vypravěč a výjimečný jako herec." A Pan Herec, jak jsem Miroslava pro sebe pojmenoval, mi na našich setkáních poutavě vyprávěl, co všechno prožil, a o čem přemýšlel v posledních deseti letech. A já poznal, že tento kdysi bohémsky vyhlížející Nikola Šuhaj z Balady pro banditu je umělcem maximálně systematickým, vyjádřeno nadsázkou robotem s kalendářem nabitým a obsazeným rok dopředu. Kumštýřem, který nemá čas na nějaké stýskání, protože tvrdě a s velkou přípravou a odpovědností pracuje. Přirozeně mě v průběhu posledních let zajímalo, co si o "mém hrdinovi" myslí osobnosti. Karel Gott či Bolek Polívka anebo také Milan Lasica a Emília Vašaryová, a právě hvězda oceněna na Slovensku "herečkou století" sdělila něco úžasného. "Dívám se na Mirka a říkám si, to je Jean Gabin!" Ano, rád souhlasím, takový typ protagonisty je, ale zároveň doplním: Donutil je svou hereckou paletou mnohobarevný se schopností "koncertovat" jako ve své nejslavnější roli Truffaldina v díle Carla Goldoniho "Sluha dvou pánů", které na prknech Národního divadla v průběhu dvaadvaceti let ztvárnil v rekordních 600 (!) představeních, podotýkám, zcela vyprodaných. "Tohle je ten důvod, proč to dělám!" mohl si říci na konci každé reprízy. A tak se společně s autorem a dobrou padesátkou osobností začtěme do knihy, která vychází k 70tinám Miroslava Donutila, významného českého umělce.

Tygr a Býk. To není název nějakého akčního čínského filmu, ale vrozené zadání jednoho z našich nejlepších, nejobsazovanějších a nejuznávanějších herců střední generace Ondřeje Vetchého. Jako Tygr je podle čínského zvěrokruhu bojovník, vznětlivý a spurný, vždy připravený na boj. Skutečnost? Od raného mládí se učil umění juda, japonskému bojovému stylu, který má v základu obranu, nikoliv útok. Proč mluvíme o bojovém umění, když je Ondřej Vetchý herec? Protože se v něm od dětství potýkala a dodnes potýká láska ke sportu jako k osudovému koníčku s herectvím jako jeho prací, povoláním, profesí a obživou. Dá se říci, že celý svůj život (*16. května 1962), zasvětil boji. Bojuje za slušnost v chování mezi lidmi, za toleranci, pochopení, vstřícnost, proti bezpráví, rasismu, xenofobii, za ekologické myšlení, proti plýtvání, za třídění odpadků. Není lhostejný ke světu, v němž žije a v němž žijí i jeho děti, které – jím vychovány – jednou ponesou hodnoty demokracie, svobody, zodpovědnosti a občanské společnosti, a to i přes její dnešní devastaci a znevažování některými současnými politiky. Z charakteristik znamení Býka na něj sedí, že je workoholik, protože když se pro nějaký projekt rozhodne, jde do něj s býčí zatvrzelostí, urputností a snahou splnit úkol na maximální možnou míru co nejlépe. S tím se pojí zodpovědnost, poctivost, spolehlivost. Ondřej má také dobré srdce, což se projevuje v jeho obraně slabších a ohrožovaných i v účasti na mnoha charitativních projektech. Je otevřený všem slušným lidem, vůči těm neslušným se v něm okamžitě nastartuje bojovník. K životu potřebuje svobodu a volnost, což se projevuje zejména v práci. Roli nevytváří na základě textu, scénáře, ale na základě svého vnitřního svobodného pochopení charakteru postavy, jejího chování, myšlení, jednání. Tím se řadí k největším mistrům svého oboru. Kdo by si ho nepamatoval jako čerta Janka s hodností vraníka v kultovní pohádce S čerty nejsou žerty? Jako pilota RAF Františka Slámu z velkofilmu Tmavomodrý svět? Jako tatínka z Vieweghových Báječných let pod psa? Jako neúplatného novináře Kadlece ze seriálů Místo nahoře a Místo v životě? Jako zaníceného fotbalového kapitána a trenéra Jirku Luňáka z Okresního přeboru? Jako tatínka v nostalgickém svěrákovském leporelu Po strništi bos? Jako Jeronýma Pražského, Aloise Rašína, Lucifera? Jako loupežníka Karabu? Jeho založení bojovníka za čest, slušnost, pravdu a lásku ho vedlo k účasti v projektech z naší dávné i nedávné historie, mapujících často těžká, přelomová období či události, nebo v dílech, která řeší zlomové okamžiky v lidském životě. To však nic nemění na tom, že Ondřej Vetchý je také vtipný a veselý člověk, který má rád humor a umí perfektně vystřihnout i komediální role. Předvedl to nejen na plátně a televizní obrazovce, ale i na divadelních prknech, zejména na scéně slavného Činoherního klubu, kde působí od roku 1989. A tak se společně začtěme do poutavého příběhu skvělého herce a muže s dobrým srdcem.

BEBEL neboli BELMONDO. Rozpláclý nos, široký neodolatelný úsměv ve víru vrásek, kukuč šibalského šprýmaře, šaška či klauna, zároveň však image tvrdého a nekompromisního policajta i sympatického zločince nebo romantického hrdiny. To všechno jsou tváře ikony francouzského filmu Jeana-Paula Belmonda. Rebela a rošťáka, hlavní postavy francouzské nové vlny a jednoho z nejznámějších symbolů země galského kohouta dvacátého století, který po dlouhá léta patřil k nejlepším exportním artiklům francouzské kinematografie. Jeho kouzlo nezasáhlo jen Evropu, ale celý svět. Díky snímku "U konce s dechem" vznikl v roce 1967 Bonnie a Clyde s Warrenem Beattym a Faye Dunawayovou, Quentin Tarantino zase přiznal, že bez Belmonda by nebylo jeho autorské bible Pulp Fiction, natočené v roce 1994. Za svou padesátiletou profesionální kariéru Jean-Paul natočil víc jak 80 filmů, které navštívilo na 150 milionů diváků po celém světě. Klobouk dolů... Revoluční snímek U konce s dechem režiséra Jeana-Luca Godarda z roku 1960 odstartoval nejen Belmondovu hvězdnou kariéru, ale i tzv. francouzskou novou vlnu, kterou se později inspirovali i českoslovenští režiséři v čele s Milošem Formanem, Ivanem Passerem, Věrou Chytilovou, Jiřím Menzelem, Jurajem Jakubiskem nebo Jurajem Herzem. Naplno se v něm projevilo Bébelovo charisma a obrovský herecký talent. Ten prokázal ve stoupající míře i v následujících filmech, patřících dnes už do zlatého fondu francouzské i světové kinematografie: Cartouche, Mužové z Ria, Hongkongku a Acapulca, Manželé z roku II, Borsalino, Zvíře, Policajt nebo rošťák, Profesionál, Dobrodruh, Veselé Velikonoce, Bezva finta, Samotář nebo Poloviční šance. Jeho kariéra i osobní život jsou často srovnávány s vrstevníkem a neméně velkou ikonou francouzského filmu, Alainem Delonem, který byl jeho rivalem, ale nakonec i přítelem. Na plátně se potkali poprvé už v roce 1957 ve filmu Buď hezká a mlč, celkově ale pouze třikrát. Jean-Paul o jejich celoživotním soupeření a vztahu řekl v roce 2018 u příležitosti svých 85. narozenin: "Povahově různí, ale oba současně bezstarostní a vášnivě zaujatí svým povoláním se stáváme přáteli. A to přesto, že jsme byli protikladní - já veselý a sympatický, on zasmušilý a introvertní. Já klasicky vzdělaný herec, on se stal hercem náhodou." Zaplaťpámbu za ta slova, vždyť filmové fanoušky jejich roztržka kvůli filmu Borsalino a následující víc jak dvacet let trvající nekomunikace mrzely. Autorka portrétních knih známých osobností líčí životní peripetie Jeana-Paula Belmonda i v souvislosti s osudy Alaina Delona.

Popis není dostupný

Kdo by neznal tyto filmové hlášky, jedny z nejslavnějších na světě? Pronesl je nejúspěšnější kulturista všech dob, několikanásobný vítěz nejprestižnějších světových soutěží Mr. Olympia a Mr. Universe, v Guinessově knize rekordů označený za nejdokonaleji vyvinutého muže na světě. Také manžel neteře amerického prezidenta Johna F. Kennedyho a 38. guvernér největšího a nejbohatšího amerického státu Kalifornie, a to dvojnásobný. Přítel i kritik amerických prezidentů od Richarda Nixona a obou Georgů Bushů přes Billa Clintona až po Baraka Obamu. Ale - a to především - legenda amerických akčních a sci-fi filmů, z nichž ty nejslavnější patří ke kultovním dílům světové kinematografie: Barbar Conan, Terminátor, Predátor, Likvidátor, Komando, Total Recall, Pravdivé lži, 6. den, Postradatelní, Plán útěku... Prototyp ryzího chlapa, kterého obdivovaly a milovaly miliony fanynek i fanoušků na celém světě. Vzor pro mladé začínající sportovce, pro všechny, kteří měli svůj zdánlivě neuskutečnitelný sen a toužili ho naplnit. Jak se dokázal v zemi obrovské konkurence i obrovských šancí prosadit imigrant, který se narodil do dělnické rodiny dva roky po válce v malé rakouské vesničce v podhůří Alp? Ve starém domě neměli vodovod ani splachovací záchod, takže museli s bratrem pro vodu až k téměř půl kilometru vzdálené studni. Z pohledu jeho pozdější neuvěřitelné hvězdné kariéry se to zdá až kýčovité. Do Ameriky jako vysněné země odcházel v jednadvaceti jako úspěšný juniorský kulturista, ale se stigmatem naivního mladíka odkudsi z malé zemičky uprostřed Evropy, jehož otec sloužil za války v nacistické armádě a který neuměl anglicky. Dlouho se nedokázal zbavit cizího přízvuku, kvůli kterému si z něj později utahovali herečtí kolegové i přátelé. Nikdy nechodil do žádné herecké školy, všechno se učil za pochodu. Přesto se z něj stal nejlépe placený herec v Hollywoodu, který se i po osmileté pauze v politice dokázal v pětašedesáti letech k filmu vrátit a snímky Plán útěku nebo Terminátor Genisys a Terminátor: Temný osud prokázat, že rozhodně ještě nepatří do starého železa. Nemluvě o tom, že ke svým profesím přidal v roce 2019 i rapování... Zkušená autorka biografií známých osobností představuje ikonu světové kinematografie Arnolda Schwarzeneggera, milovníka motorek, doutníků, kůže, hummerů, dýmek, hodinek, šachů, kulečníku, tenisu, golfu a pěších túr jako člověka s nezměrnou vůlí, odhodláním a touhou, který se nikdy nevzdal a vždy bojoval za uskutečnění svého amerického snu.

Kniha "Pani prezidentka Zuzana Čaputová" s podtitulem Neuveriteľný príbeh spadá do žánru Dějiny. Autorem je Dana Čermáková, Petr Čermák. Kniha je vázaná. Obsahuje 208 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Imagination of People" z roku 2019. Přejeme pří

O svém soukromí nemluví a velice úspěšně si ho chrání. Miluje les, hory, déšť a chlad, je spíše severský typ. Dřív klamala tělem, barvila se na černo a svoji úžasnou štíhlou postavu, kterou by jí mohly závidět a určitě závidějí modelky i mnohé kolegyně, dlouho skrývala v džínách a tričkách. Byla tiché, hodné a slušné dítě. Nebyla revoltující teenagerka. Na střední pedagogickou školu šla proto, aby se naučila hrát na kytaru a další nástroje, například flétnu. Uvažovala o studiu biochemie a také výtvarného umění na vysoké škole. Jenomže osud tomu chtěl jinak... Vítězstvím v soutěži pro amatérské zpěváky a autory Coca-Cola Popstar byla v roce 2003 vystartována do sféry, o které nic nevěděla a které se bála. Dokázala se ale s prostředím a zákony šoubyznysu vyrovnat, protože se na ně vždycky dívala s nadhledem. Díky výchově, charakteru a osobnosti zůstala dívkou a mladou ženou z malé vesničky pod Súľovskými skalami, která čerpá inspiraci, energii a múzu ze svých vlastních prožitků a svého pohledu na svět. Jako Blíženec umí naslouchat svému vlastnímu já, ale umí naslouchat i lidem kolem sebe, svému okolí. Je dvojjakou osobností, což se krásně doplňuje, i když občas střetává. Na začátku ji označovali jako slovenskou Alanis Morissette nebo Avril Lavigne. Ona je ale svá. Ona je Zuzana Smatanová. Šestinásobná "Zlatá slavice", několikanásobná držitelka odborných (Aurel) i diváckých (OTO) cen. Má svůj vlastní styl, který od albumu k albumu doplňuje, mění a obohacuje. Tak silná tvůrčí osobnost, která není závislá na skladatelích a textařích, protože si písně od začátku skládá a textuje, není příliš obvyklá nejen ve slovenském měřítku, ale ani v evropském. Tam ji ale její průnik teprve čeká... Zuzana je obdivuhodný člověk, od kterého se i po jejím "malém jubileu" (35 let) můžeme dočkat dalších krásných, upřímných a osobních písní. Ona totiž zraje jako kvalitní víno.

Kniha "Richard Krajčo" spadá do žánru Dějiny. Autorem je Dana Čermáková. Kniha je vázaná. Obsahuje 224 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Imagination of People" z roku 2015. Přejeme příjemné čtení.

Kniha "Viktor Preiss" spadá do žánru Dějiny. Autorem je Dana Čermáková. Kniha je vázaná. Obsahuje 232 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Imagination of People" z roku 2016. Přejeme příjemné čtení.

Kniha "Tereza z rodu Kostkových" spadá do žánru Dějiny. Autorem je Dana Čermáková. Kniha je vázaná. Obsahuje 200 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Imagination of People" z roku 2016. Přejeme příjemné čtení.

Kniha "Pohlreich" spadá do žánru Dějiny. Autorem je Čermáková Dana. Obsahuje 143 stran. Přejeme příjemné čtení.

"Som nesmierne pyšná, že som získala zlato pre Slovensko." Píšme aj čítajme PRÍBEH O LÁSKE, TÚŽBE A SILE hrdinky Petry, ktorá je v ňom famózna, fantastická, neskutočná, úžasná. Kométa, raketa, bomba, prírodný úkaz, neriadená strela. A tiež chlap v sukniach. Nemaľuje sa, neoblieha módne butiky, ale len tie športové, na podpätkoch stráca rovnováhu, odmalička hrá s chlapcami futbal, jazdí na motorke, šoféruje SUV, má vodné lyže a chce vodný skúter… Skrátka, také normálne slovenské dievča. Teda… úplne bežné, nieto ešte tuctové nie je. Naopak, je celkom originálna a jedinečná. Slovenská alpská lyžiarka a reprezentantka Petra Vlhová, Liptáčka, ktorá od narodenia nasáva vôňu, atmosféru, krásu aj tvrdosť slovenských hôr. Ako Sagan Porovnanie so slovenským cyklistickým šampiónom, o päť rokov starším Petrom, trojnásobným majstrom sveta v cestnej cyklistike a päťnásobným nositeľom zeleného trikotu pre najlepšieho jazdca, má mnoho spoločného. Obaja odmalička celkom prepadli svojmu športu, i keď Peter začínal na bicykli neskôr než ostatní. Hneď ako však prvýkrát sadol na bicykel, už z neho nevstal. Takisto Petra: lyžovať začala už v troch rokoch a bolo jasné, že sa pre lyže narodila. Boli pre ňu rovnako prirodzené ako pre ostatných ich vlastné nohy… Ja vám to natriem! Prvýkrát na seba pozornosť lyžiarskej obce pritiahla vo februári 2011 víťazstvom na Majstrovstvách sveta juniorov v alpskom lyžovaní v obrom slalome. To mala iba pätnásť rokov! O rok neskôr, v januári 2012, vyhrala slalom na I. zimných olympijských hrách mládeže v Innsbrucku. Vtedy mala šestnásť… Premiéru na svahoch Svetového pohára absolvovala v decembri 2012 - vtedy mala sedemnásť - v rakúskom Flachau, kde v slalome dosiahla až na 11. priečku (!). Svoje angažmán vo vrcholných juniorských súťažiach dokončila vo februári 2014, keď sa doma v Jasnej stala juniorskou majsterkou sveta v slalome. A potom to prišlo! 13. decembra 2015 sa ako dvadsaťročná mohla prvýkrát tešiť z víťazstva na pretekoch Svetového pohára vo švédskom Aare. No, nevystískali by ste ju? Určite áno, pretože svojimi stále sa zlepšujúcimi výkonmi uvádza svetovú lyžiarsku verejnosť, odborníkov aj domáce slovenské publikum takmer k šialenstvu. Podobne ako Sagan. Slovensko, obrazne povedané, prežíva v lete "saganomániu" a v zime "vlhomániu". Petra verzus Mikaela Poďme sa spolu s autorkou vydať na cestu, ktorou Petra musela prejsť, aby z nej bola v súčasnosti jedna z najlepších svetových lyžiarok. Má obrovský potenciál, a to nielen vo "svojom" slalome, ale aj v ostatných disciplínach alpského lyžovania vrátane tých zjazdových. Na svoj čas najväčších víťazstiev ešte len čaká… Ako prekážka na ceste k postu svetovej jednotky jej stojí jediná súperka - Mikaela Shiffrinová, rovnako stará Američanka, narodená v rovnaký deň a v rovnakom roku, len o tri mesiace skôr… Liptáčka z malého štátu uprostred Európy bez štátnej podpory a proti nej americké dievča s tým najlepším zámorským zázemím, považované za lyžiarsku princeznú. To bol, je a bude súboj! Podobný, aký zviedli o generáciu staršie slávne kolegyne oboch dnešných rivaliek, Američanka Lindsey Vonnová a Slovenka Veronika Velez-Zuzulová, súperka, reprezentačná kolegyňa a nakoniec aj kamarátka Petry. Petra sa tejto úlohy snaží zhostiť čo možno najlepšie. Zo slalomovej špecialistky sa z nej stáva univerzálna lyžiarka, ktorá je stále úspešnejšia v zjazde i v super-G. Veď má okolo seba tých najlepších ľudí, jej taliansko-slovenský tím je tímom snov. Príbeh ešte len dvadsaťtriročnej športovkyne, ZLATEJ, STRIEBORNEJ I BRONZOVEJ zo svetového šampionáta v Aare 2019, je neuveriteľným nielen o nadaní a talente, ale aj o láske, vôli, nezdolnosti, charakteru, túžbe a sile.

Černá kštice, uhrančivý pohled ocelově modrých očí, tvář klasické sochy, v níž ostře řezané rysy kontrastně ladí s citlivými ústy, úsměv, při kterém vám tuhne krev v žilách, vysoká štíhlá postava. Krasavec, který vám bez mrknutí oka zlomí srdce, anebo vás bez hnutí brvou zastřelí. Francouzský James Dean, nepolepšitelný sukničkář, kariérista bez zábran, nezávislý bouřlivák. Závratná kariéra, desítky kvalitních filmů, množství milostných afér a nejeden skandál. Od začátku 60. let až do poloviny let osmdesátých minulého století nejlépe placená francouzská hvězda. Legenda evropského filmu, která společně s Louisem de Fun?sem a Jeanem-Paulem Belmondem přivedla do kin nejvíc diváků. Nositel dvou Césarů, Zlatého medvěda a dvou Zlatých palem. A také důstojník Čestné legie za osobní přínos světovému filmovému umění. To všechno, a ještě mnohem víc je francouzský herec Alain Delon, který lámal srdce fanynek i hvězd filmového nebe po několik generací. V plném slunci, Rocco a jeho bratři, Gepard, Černý tulipán, Samuraj, Sicilský klan, Borsalino, Dva muži ve městě, Povídka o policajtovi, Smrt darebáka, Tři muži na zabití, Swannova láska, Poloviční šance, Asterix a Olympijské hry. To je jen stručný výčet jeho u nás asi nejznámějších filmů. Ve skutečnosti natočil kolem stovky snímků, z nichž třicet produkoval. Pracoval s takovými mistry režie, jakými jsou Luchino Visconti, Michelangelo Antonioni, Jean-Paul Melville. Jeho hereckými partnery byly hvězdy 60. a 70. let jako Jean Gabin, Lino Ventura, Burt Lancaster, Romy Schneider, Brigitte Bardot, Jeanne Moreau, Claudia Cardinale, Catherine Deneuve, Shirley MacLane, Charles Bronson a další. Jeho ložnicí prošly desítky krásných, atraktivních a zajímavých žen, ale jen málo z nich ho dokázalo zaujmout natolik, aby s nimi prožil část svého života. Na začátku byla slavná "Sissi" Romy Schneiderová, později modelka s pochybnou minulostí Nathalie, matka prvního syna Anthonyho, kterou si vzal. Nejdéle však vydržel s Mireille Darcovou - celých patnáct let, což bylo u tak nestálého a krásy a radosti života vyhledávajícího člověka vzácné. Nebýt toho, že spolu nemohli mít potomky, možná by spolu zůstali až do konce... Třetí ženou života Alaina Delona byla nizozemská královna krásy Rosalie van Breemen, která mu dala děti Anouchku a Alaina-Fabiena. Vydrželi spolu čtrnáct let... Nakonec zůstal sám se svými čtrnácti psy a ve švýcarském sídle, svým rozsahem a vybavením hodným šlechtice, sám. Alain Delon byl talent od pánaboha. Herectví nikdy nestudoval, byl vyučený řezník, a jeho dětství nebylo šťastné. Jeho rodiče se rozvedli, když mu byly čtyři roky. Matka se znovu vdala za řeznického mistra, neměla čas se o něj starat. Od čtyř do jedenácti let ho proto vychovávali pěstouni a díky jejich práci strávil dětství v prostředí věznice, protože pěstoun v ní pracoval jako dozorce. Také otec se znovu oženil, takže Alain pendloval mezi dvěma rodinami, z nichž ani jedna už nebyla jeho... Citová frustrace se projevila ve školních letech, kdy jako problémové dítě v žádném internátu kvůli výtržnostem dlouho nevydržel. V každém tak tři měsíce. Nelze se divit, že se raději v sedmnácti nechal naverbovat jako námořník do války v Indočíně. I tam měl s disciplínou problémy, takže ho vysvobodilo předčasné propuštění bez náhrady. Chytl se až o pár let později, když se v jednadvaceti objevil na festivalu v Cannes. Zcela neznámý, naprosto nepoučený o tom, co je herectví a film - a přesto ho jeho dokonalá krása za všechna příkoří dětství a dospívání odměnila... Ponořme se do nelehkého života slavné hvězdy, která to kvůli svým vlastnostem a minulosti neměla jednoduché ani v době, kdy byla slavná. Autorka jako zkušená publicistka zmapovala život Alaina Delona a přináší výjimečnou ucelenou biografii, která nemá na českém ani zahraničním trhu obdoby.

Zdeněk Svěrák představuje fenomén, jehož jméno a osobnost prolíná životem několika generací Čechů. Ovlivnil nás úkazem zneuznaného českého génia Járy Cimrmana s jeho patnácti divadelními hrami, filmy jako Jáchyme, hoď ho do stroje, Marečku, podejte mi pero, Vrchní prchni, Na samotě u lesa, Kulový blesk, Tři veteráni, Lotrando a Zubejda, Kolja, Obecná škola nebo Vratné lahve, písničkami Holubí dům, Nesmí býti smutno, Dělání, Když se zamiluje kůň, Starý muž, operkami pro děti, knížkami Povídek I a II, vzpomínkami na válečné dětství Po strništi bos, pohádkami pro děti… A také pomocí k vybudování Centra Paraple pro paraplegiky nebo aktivitami na podporu občanské společnosti. Není divu, že se v anketě "Největší Čech", vyhlášené Českou televizí v roce 2005 a inspirované BBC, umístil ze všech možných osobností české historie i současnosti na pětadvacátém místě ze sta, když žijícími byli před ním pouze tři - Václav Havel na třetím místě za Karlem IV. a Tomášem Garrigue Masarykem, Karel Gott na místě třináctém a Václav Klaus jako osmnáctý. Zdeněk Svěrák během posledních let existence Divadla Járy Cimrmana ztratil nejprve svého životního kolegu, spolutvůrce a přítele Ladislava Smoljaka, a pak další nezastupitelné kolegy - Pavla Vondrušku, Jana Kašpara, Bořivoje Pence, Václava Kotka a Jaroslava Weigela. Bylo to pro něj bolestné, přesto divadlo běží dál a Zdeněk Svěrák nehodlá odejít na odpočinek. On to ostatně ani neumí - a to je dobře. Pro nás všechny. Autorka čtvrtého doplněného vydání biografické knihy o Zdeňku Svěrákovi přibližuje jeho neopakovatelnou a výjimečnou osobnost z několika úhlů pohledu - jako divadelníka, herce, scénáristu, textaře, spisovatele a člověka angažujícího se v charitě i v občanské společnosti. Nejde o vyčerpávající portrét, ale o črtu všestranného, ba RENESANČNÍHO MUŽE, který si zaslouží náš obdiv a uznání.

Popis není dostupný

„Věřím ve slunce, přestože nesvítí, věřím v lásku, přestože ji necítím, věřím v Boha, přestože mlčí.“ Tygr a Býk. To není název nějakého akčního čínského filmu, ale vrozená dannost jednoho z našich nejlepších, nejobsazovanějších a nejuznávanějších herců střední generace Ondřeje Vetchého. Jako Tygr je podle čínského zvěrokruhu bojovník, vznětlivý a spurný, vždy připravený na boj. Skutečnost? Od raného mládí se učil umění juda, japonskému bojovému stylu, který má v základu obranu, nikoliv útok. Proč mluvíme o bojovém umění, když je Ondřej Vetchý herec? Protože se v něm od dětství potýkala a dodnes potýká láska ke sportu jako k osudovému koníčku s herectvím jako jeho prací, povoláním, profesí a obživou. Dá se říci, že celý svůj život, který momentálně čítá 56 let (*16. května 1962), zasvětil boji. Bojuje za slušnost v chování mezi lidmi, za toleranci, pochopení, vstřícnost, proti bezpráví, rasismu, xenofobii, za ekologické myšlení, proti plýtvání, za třídění odpadků. Kdysi by se řeklo, že je angažovaný, dnes řekneme, že není lhostejný ke světu, v němž žije a v němž žijí i jeho děti, které - jím vychovány - také nesou a jednou ponesou hodnoty demokracie, svobody, zodpovědnosti a občanské společnosti, a to i přes její dnešní devastaci a znevažování některými současnými politiky. Střet bojovníka a komedianta v osobnosti Ondřeje Vetchého je pro něj osudový, ale přitom bolestný, protože mu přináší neustálou konfrontaci potřeby vnitřního klidu bojovníka a nutnosti vnějšího pozlátka popularity oblíbeného herce. On s ním podle svých slov celý život bojuje. Bojí se fotografů, bojí se publicity, nesnáší rozhovory. Pokud někomu něco řekne, tak jen lidem, které zná a kterým důvěřuje. Z charakteristik znamení Býka na něj sedí, že je workoholik, protože když se pro nějaký projekt rozhodne, jde do něj s býčí zatvrzelostí, urputností a snahou splnit úkol na maximální možnou míru co nejlépe. S tím se pojí zodpovědnost, poctivost, spolehlivost. Ondřej má také dobré srdce, což se projevuje v jeho obraně slabších a ohrožovaných i v účasti na mnoha charitativních projektech. Je otevřený všem slušným lidem, vůči těm neslušným se v něm okamžitě nastartuje bojovník. K životu potřebuje svobodu a volnost, což se projevuje zejména v práci. Roli nevytváří na základě textu, scénáře, ale na základě svého vnitřního svobodného pochopení charakteru postavy, jejího chování, myšlení, jednání. Tím se řadí k největším mistrům svého oboru. Jeho životním číslem je trojka, která je charakteristická činorodou myslí, tvořivostí, originálností, velkou obrazotvorností a velkým osobním kouzlem a vtipem. To všechno v sobě Ondřej má a jistě i pro tento nevšední koktejl vlastností, schopností, charakteru, talentu a mužného vzhledu patří ve své generaci k hercům s největším charismatem. Kdo by si ho nepamatoval jako čerta Janka s hodností Vraníka v kultovní pohádce S čerty nejsou žerty? Jako pilota RAF Františka Slámu z nejdražšího tuzemského velkofilmu Tmavomodrý svět? Jako tatínka z Vieweghových Báječných let pod psa? Jako neúplatného novináře Kadlece ze seriálů Místo nahoře a Místo v životě? Jako zaníceného fotbalového kapitána Jirku Luňáka z Okresního přeboru? Jako spravedlivého loupežníka Karabu z pohádky Tajemství staré bambitky s Tomášem Klusem v roli prince? Jako tatínka v nostalgickém svěrákovském leporelu Po strništi bos? Jako Jeronýma Pražského v televizním dokudramatu? Rolí, filmů, seriálů a inscenací bylo bezpočet... Z jejich výčtu je zřejmé, že jeho založení bojovníka za čest, slušnost, pravdu a lásku ho vedlo k přijímání rolí v projektech z naší dávné i nedávné historie, mapujících často těžká, přelomová období či události, nebo v dílech, která řeší zlomové okamžiky v lidském životě. To však nic nemění na tom, že Ondřej Vetchý je také vtipný a veselý člověk, který má rád humor a umí perfektně vystřihnout i komediální role. Předvedl to nejen na plátně a televizní obrazovce, ale i na divadelních prknech, zejména na scéně slavného Činoherního divadla, kde působí od roku 1989. A tak se společně začtěme do poutavého příběhu skvělého herce a dobrého člověka.

Malá žena s velkým hlasem, česká Janis Joplin, Tina Turner, Ella Fitzgerald, neřízená střela, rocková babička z Ostravy, všechna tato přízviska měla Věra Špinarová. Byla sice malá vzrůstem, ale o to větší svým nenapodobitelným, jedinečným altovým hlasem s rozsahem přes čtyři oktávy, o kterém si mohly nechat zdát mnohé operní divy. Takový rozsah měly v Česku jen další tři zpěvačky populární hudby: Eva Pilarová, Petra Janů a Lucie Bílá. Na rozdíl od nich Věra Špinarová nikdy zpěv nestudovala, byla „přírodní úkaz“, který šokoval odborníky svou syrovostí. A samotná Věra byla také taková - svérázná, upřímná až na kost, na nic si nehrála, neuměla se přetvařovat a předstírat. Byla Ostravačka každým coulem, k sobě tvrdá a přísná, nesmírně pracovitá, skromná, ale cílevědomá, protože od dětství věděla s jistotou jediné – že chce být zpěvačkou. Svému snu podřídila vše, šla za ním přes překážky, které představovala třeba její matka, která měla úplně jinou představu o budoucnosti své dcery a nikdy se úplně neztotožnila s tím, že Věra namísto „seriózní“ práce v čistírně „poskakuje“ před kapelou na jevišti... Musela překonat tragickou a dodnes nevysvětlenou smrt milovaného bratra, ústup ze slávy po sametové revoluci, kdy existenčně klesla až na dno, zklamání ze tří dlouhodobých vztahů... Vždy se však dokázala zvednout jako Fénix z popela a pokračovat v cestě za svým snem. Je nezapomenutelná svými písněmi, kterých nahrála přes 700, svými hity jako Bílá Jawa 250, Raketou na Mars, To máme mládež, Píseň svou mi tenkrát hrál, a i kdyby už si nikdo nemohl ani na ně vzpomenout, zůstává tu jako Věřin pomník nesmrtelná skladba z filmu Tenkrát na Západě, nazvaná Jednoho dne se vrátíš. Její interpretaci obdivoval i sám legendární Ennio Morricone, držitel svou Oscarů. Věra Špinarová byla uvedena in memoriam do Síně slávy hudebních cen Anděl a dostala rovněž in memoriam Cenu města Ostravy. Syn Adam Pavlík zorganizoval k prvnímu výročí jejího úmrtí vzpomínkový koncert v ostravské Ostravar Areně, kde jí přišli vzdát hold přední interpreti české hudební scény a kolegové tím, že dozpívali playlist z osudného čáslavského koncertu. Zcela zaplněná hala je odměnila bouřlivým potleskem i slzami dojetí, kterým se neubránili ani někteří z nich...

Na jedné straně drsný rocker s tetováním a dlouhou kšticí, jehož typický chraplák je poznávacím znamením dnes nejúspěšnější české kapely KABÁT, na straně druhé Hamlet, Krysař, Athos, Baron Prášil, Casanova, Mefisto, čaroděj i alchymista... Jen velmi těžko u nás najdeme lepšího interpreta, který by dokázal obsáhnout tak rozdílné žánry, jakými jsou tvrdý rock a muzikál. Zdá se tedy, že JOSEF VOJTEK, zvaný PEPE, je mužem dvou tváří, ale to je opravdu jen zdání. Sudičky, které stály u jeho teplické kolébky, mu totiž nadělily kromě výrazného, silného hlasu a charismatické vizáže "pěkného chlapa" i pracovitost, skromnost, slušnost a čestnost a k tomu pozitivní vztah k životu a lidem a schopnost radovat se z maličkostí. Rozdává kolem sebe smích, radost a dobrou náladu, srší energií, což je vidět na koncertech skupiny Kabát. Dokáže dvě hodiny běhat po pódiu, aniž by se zadýchal, takže ho někteří kolegové dokonce nazvali "energizátorem". I když dnes patří k nejžádanějším a nejobsazovanějším muzikálovým hercům, stále je v něm ona pokora začátků skupiny za totáče na okresních tancovačkách, kde hráli za buřta a pivo s kořalkou, a to i přesto, že se během víc jak pětadvacetileté existence vypracovali z "buranské, hospodské a vulgární kapely" na nejpopulárnější domácí hudební skupinu, která vyprodává haly i stadiony a má na kontě víc než milion dvě stě tisíc prodaných nosičů. K muzikálu se Josef Vojtek dostal díky nezaměnitelné barvě svého hlasu, přitom s divadlem neměl do té doby žádné zkušenosti. A tak se s každou další rolí učil, co obnáší být muzikálovým hercem. Nepolíben Múzou, dokázal se během let herecky vypracovat, a i když o sobě stále tvrdí, že hercem není, o opaku přesvědčuje v náročných představeních z posledních let, v nichž je kladen důraz na činoherní složku.

Malá žena, ovšem s velkým hlasem. Česká Janis Joplin anebo Tina Turner i Ella Fitzgerald, neřízená střela, rocková babička z Ostravy. Všechna tato přízviska má Věra Špinarová. Opravdová Paní zpěvačka, sice malá vzrůstem, ale o to větší svým nenapodobitelným, jedinečným altovým hlasem s rozsahem přes čtyři oktávy, o kterém si mohly nechat zdát mnohé operní divy. Takový rozsah měly v Česku jen další tři zpěvačky populární hudby: Eva Pilarová, Petra Janů a Lucie Bílá. Na rozdíl od nich Věra Špinarová nikdy zpěv nestudovala, byla "přírodní úkaz", který šokoval odborníky svou syrovostí. A samotná Věra byla také taková. Svérázná, upřímná až na kost, na nic si nehrála, neuměla se přetvařovat a předstírat. Byla Ostravačkou každým coulem, k sobě tvrdá a přísná, nesmírně pracovitá, skromná, ale cílevědomá, protože od dětství věděla s jistotou jediné - že chce být zpěvačkou. Svému snu podřídila vše, šla za ním přes překážky, které představovala třeba její matka, která měla úplně jinou představu o budoucnosti své dcery a nikdy se úplně neztotožnila s tím, že Věra namísto "seriózní" práce v čistírně "poskakuje" před kapelou na jevišti. Musela překonat tragickou a dodnes nevysvětlenou smrt milovaného bratra, ústup ze slávy po sametové revoluci, kdy existenčně klesla až na dno, zklamání ze tří dlouhodobých vztahů. Vždy se však dokázala zvednout jako Fénix z popela a pokračovat v cestě za svým snem. Je nezapomenutelná svými písněmi, kterých nahrála přes 700, svými hity jako Bílá Jawa 250, Raketou na Mars, To máme mládež, Píseň svou mi tenkrát hrál, a i kdyby už si nikdo nemohl ani na ně vzpomenout, zůstává tu jako Věřin úžasný skvost. Nesmrtelná skladba z filmu Tenkrát na Západě, nazvaná Jednoho dne se vrátíš. Věra Špinarová se i díky ní k nám bude stále navracet. Nová kniha známé spisovatelky, která napsala také autorizovanou knihu s Jožo Rážem a biografie dalších pevěckých i hereckých hvězd, vznikala ještě za života velké a milované Paní zpěvačky Věry Špinarové. Na přípravě knihy se také významně podílel zpěvaččin syn, hudebník Adam Pavlík.

Zpívající básník, aristokrat folku, ikona českého písničkářství, bohém, filozof, člověk velmi inteligentní, moudrý a sečtělý, slezský patriot, který přebásnil Mozartovy opery – to všechno je Jaromír Nohavica. Jeho jméno představuje už víc jak třicet let pojem nejen v rámci folku, ale i v celé české hudební tvorbě. Za bývalého režimu, kdy nebyla vůle jeho tvorbu vydat na albu, si lidé jeho písně na koncertech nahrávali na kazetové magnetofony a šířili je dál, takže existovalo snad sto tisíc kazet. Byl tehdy trpěn, zakazován i povolován. Skládá, píše a zpívá srdcem o tom, co ho trápí a co trápí obyčejné lidi kolem něj. Není divu, že se nehodil do výstavní síně bezobsažné a konformní socialistické pop-music. Netají se vztahem k ruským písničkářům Vladimíru Vysockému a Bulatu Okudžavovi, jejichž písně přebásnil, ani ke Karlu Krylovi, který ho v mnohém inspiroval. Po sametové revoluci se zdálo, že písničkáři už nebudou mít o čem zpívat, protože hlavní nepřítel zmizel v propadlišti dějin. Jaromír Nohavica to ustál, ovšem za cenu toho, že počátkem 90. let absolvoval protialkoholní léčbu. Od té doby nepije ani nekouří. Svá témata našel i v nové společnosti, takže se jeho písněmi můžeme nechat těšit i burcovat dál. Nezůstal jen u písniček s kytarou nebo heligonkou, realizoval projekty s vlastní kapelou, se skupinou Čechomor, s kolegou a přítelem Karlem Plíhalem, s polským akordeonistou Robertem Kuśmierským, s Janáčkovou filharmonií… Objevil také kouzlo Mozartových oper – přebásnil libreta ke třem nejznámějším a také k Mozartově prvotině Bastien a Bastienka. V červnu 2016 odešel oficiálně do důchodu, což je vzhledem k jeho aktivitám úsměvné. Ostravský bard totiž od září 2015 rozkvetl a dostal nový náboj, protože si konečně vytvořil „svůj obývák“ v podobě vlastního klubu Heligonka, nacházejícího se v areálu národní kulturní památky Dolní oblast Vítkovice v bývalých koupelnách dolu Hlubina. Autorem projektu je známý architekt Josef Pleskot, autorem loga v podobě písmene H výtvarník a grafik Aleš Najbrt. Splněný sen aristokrata folku... Kniha zkušené autorky biografií známých osobností přibližuje život i tvorbu Jaromíra Nohavici jako jedné z největších legend české hudební scény posledních třiceti let.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Řekne-li se hitmaker, většině z nás se nejspíš vybaví jméno skladatele Karla Svobody, autora největších hitů Karla Gotta, filmové hudby i muzikálů včetně legendárního Draculy. Michal Hrůza sice nepíše muzikály, ale označení hitmaker mu přísluší stejnou měrou. Kdo by neznal písně jako Zejtra mám, Bílá velryba, Namaluj svítání, Napořád nebo Ty jsi jako já? Napsal titulní píseň k seriálu Vyprávěj, k snímku Martin a Venuše, k filmu Jana Hřebejka Zakázané uvolnění, spolupodílel se na scénické hudbě k filmu Lidice, pro který napsal i dvě písně. Dostal cenu Akademie populární hudby Anděl 2014 jako Zpěvák roku. Přitom jeho cesta k hudbě byla komplikovaná a nelehká. Nikdy nechodil do lidušky, neučil se hrát, ale hudba ho lákala už na základní škole. Ve třinácti složil svou první písničku. Rodiče se bohužel rozvedli a matka, která živila ještě dvě sestry, ho místo na konzervatoř poslala do internátního vojenského gymnázia. Čtyři roky tam strávené ještě za bývalého režimu pro něj znamenaly jeden velký hrůzný sen, poznal šikanu, nesvobodu. Zachránila ho hudba, založil tam svou první kapelu. Když už se zdálo, že má díky účinkování ve čtyřech kapelách dobře nastartováno, v polovině devadesátých let se ocitl bez angažmá a musel se živit všelijak, třeba jako prodejce pracích prášků nebo krmiva pro kočky a psy. Pak se ale objevila nabídka ke spolupráci a vznikla tak kapela Ready Kirken, v níž během deseti let napsal písničky pro několik desek. Po rozchodu velice rychle sestavil novou kapelu, s níž pod názvem Kapela Hrůzy vydal již čtyři úspěšná alba. Třetí zákrut cesty Michala Hrůzy k hudbě, nejtěžší, představoval útok dvou opilců v červenci 2014 ve Stodolní ulici v Ostravě, jehož výsledkem bylo těžké poranění mozku a hrůzná otázka, zda se z kómatu probudí. Silně to připomínalo vážnou nehodu frontmana skupiny Elán Jožo Ráže z června 1999, který rovněž utrpěl těžký úraz mozku... Michal Hrůza se naštěstí vrátil - k radosti nás všech.

Kniha "Jarek Nohavica" z edice Portréty spadá do žánru Dějiny. Autorem je Dana Čermáková. Kniha je vázaná. Obsahuje 176 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Imagination of People" z roku 2013. Přejeme příjemné čtení.

Silné motorky, rychlá auta, pilotování ruského migu, akrobacie s mistrem světa, irská whisky, kubánské doutníky, image drsného a arogantního rockera v černé kůži provokujícího svými kontroverzními názory, charisma s nezaměnitelným, ostře řezaným hlasem a zjizvenou tváří šelmy. To je JOŽO RÁŽ, lídr Elánu, nejúspěšnější a nejslavnější československé rockové kapely v historii naší pop-music, která je dnes legendou existující už neskutečných 45 let. Legendou, která stále vyprodává tisícové haly a stadiony. V patnácti letech stál u jejího zrodu a jako její frontman ji dovedl k závratným výškám – na svém kontě má na 500 písniček včetně stovky hitů, přes čtyři miliony prodaných nosičů, 26 platinových alb, megakoncert na Letenské pláni v Praze, kam přišlo víc lidí než na Rolling Stones, vyprodanou Carnegie Hall, což se nepodařilo ani Karlu Gottovi… Takových úspěchů dosahují jen nesmírně silné osobnosti. A tou Jožo Ráž nepochybně je. Vždyť jen málokdo může říct, že přežil svou vlastní smrt – po velmi vážné dopravní nehodě v červnu 1999 mu lékaři dávali jen desetiprocentní naději na přežití… Jožo Ráž, to je také Láska jako ideologie Elánu a Maximum svobody a pravdy jako filozofie Elánu. Vymysleli je společně s jeho životním přítelem, textařem Borisem Filanem, a drží se jich ve svých písních dodnes. Stačí jen poslechnout si největší hity jako ‚Vymyslená‘, ‚Čakám ťa, láska‘, ‚Amnestia na neveru‘, ‚Kráľovná bielych tenisiek‘, ‚Človečina‘, ‚Bosorka‘, ‚Kočka‘, ‚Len kým tu si‘, ‚Ôsmy svetadiel‘, ‚Kde si‘, ‚Jedenáste prikázanie‘, ‚Tanečnice z Lúčnice‘, ‚Zaľúbil sa chlapec‘ nebo ‚Voda, čo ma drží nad vodou‘... Jožo Ráž, to je také jedna žena na celý život – jeho „tanečnice z Lúčnice“ Barbora, s níž se seznámil už v šesté třídě, a které věnoval všechny své písničky. V tomto případě je raritou ve slovenském i českém šoubyznysu – krásnou a obdivuhodnou… Jožo, to jsou rovněž dvě vnučky, tři feny a motorka Yamaha V-Max, kterou má zakázanou, ale na které jezdí, protože Jožo je už taký… Zkušená autorka v životopisné knize přibližuje všechny odstíny života i kariéry Joža Ráže, zcela mimořádné osobnosti novodobých dějin československé a slovenské populární hudby.

Zdeněk Svěrák představuje fenomén, jehož jméno a osobnost prolíná životem několika generací Čechů. Ovlivnil nás úkazem zneuznaného českého génia Járy Cimrmana s jeho patnácti divadelními hrami, filmy jako Jáchyme, hoď ho do stroje, Marečku, podejte mi pero, Vrchní prchni, Na samotě u lesa, Kulový blesk, Tři veteráni, Lotrando a Zubejda, Kolja, Obecná škola nebo Vratné lahve, písničkami Holubí dům, Nesmí býti smutno, Dělání, Když se zamiluje kůň, Starý muž, operkami pro děti, knížkami Povídek I a II, vzpomínkami na válečné dětství Po strništi bos, pohádkami pro děti… A také pomocí k vybudování Centra Paraple pro paraplegiky nebo aktivitami na podporu občanské společnosti. Není divu, že se v anketě "Největší Čech", vyhlášené Českou televizí v roce 2005 a inspirované BBC, umístil ze všech možných osobností české historie i současnosti na pětadvacátém místě ze sta, když žijícími byli před ním pouze tři - Václav Havel na třetím místě za Karlem IV. a Tomášem Garriguem Masarykem, Karel Gott na místě třináctém a Václav Klaus jako osmnáctý. Zdeněk Svěrák během posledních let existence Divadla Járy Cimrmana ztratil nejprve svého životního kolegu, spolutvůrce a přítele Ladislava Smoljaka, a pak další nezastupitelné kolegy - Pavla Vondrušku a Jana Kašpara. Bylo to pro něj bolestné, přesto divadlo běží dál a Zdeněk Svěrák nehodlá odejít na odpočinek. On to ostatně ani neumí, a to je pro nás všechny moc dobře. Autorka doplněného vydání biografické knihy o Zdeňku Svěrákovi přibližuje jeho neopakovatelnou a výjimečnou osobnost z několika úhlů pohledu - jako divadelníka, herce, scénáristu, textaře, spisovatele a člověka angažujícího se v charitě i v občanské společnosti. Nejde o vyčerpávající portrét, ale o črtu všestranného, ba renesančního muže, který si zaslouží náš obdiv a uznání.

"Od toho tam jsme, abychom působili věrohodně. Někdy je horko, někdy je zima, jindy se potíme… To je v každém povolání stejné. Budu-li dělat prodavače, budu muset taky někdy víc nasadit, jindy se ulejvat," řekne jedna z největších hereckých osobností současnosti - Josef Somr, Pan Herec. Snad u žádného jiného herce nenajdeme tak propastný rozdíl mezi jeho rolemi a jím samotným jako u Josefa Somra. Většinou hrával záporné postavy, nejrůznější podvodníčky, zhýralce, alkoholiky, nevěrné manžely, svůdníky a hochštaplery, ve skutečnosti je ovšem velice plachým, citlivým, skromným, slušným a poctivým člověkem. Proslul svým odmítáním rozhovorů do médií, ne však z nějaké zpupnosti či povýšenosti, ale proto, že si myslí, že by to nemohlo nikoho zajímat. A své soukromí si pečlivě chrání dodnes. Je jedním z posledních žijících příslušníků slavné poválečné herecké generace, která excelovala zejména v 60. letech ve filmech režisérů "české nové vlny". Kdo by neznal oscarové "Ostře sledované vlaky" Jiřího Menzela, kde si Josef Somr zahrál prostopášného výpravčího Hubičku, který z dlouhé chvíle orazítkuje půvabný dívčí zadeček! Tato slavná scéna je dodnes považována za nejerotičtější v českém filmu. Rodák z Moravského Slovácka, věřící katolík, moravský patriot, venkovan, který pokořil matičku stověžatou, neměl jednoduché dětství ani život, ačkoli hrál ve víc jak osmdesáti filmech, v mnoha televizních seriálech a inscenacích a v padesáti divadelních představeních. Třináct let spoluvytvářel proslulý Činoherní klub a třiadvacet let promlouval k divákům ústy svých postav z nejprestižnějšího divadelního jeviště u nás - Národního divadla. "Díky své profesi jsem se dostal k takovým činnostem, s nimiž bych se v běžném životě nesetkal. Řídil jsem letadlo, lokomotivu, měl jsem všechny možné automobily, dokonce i lodě. Poznal jsem tisíce báječných lidí, tisíce lotrů, podrazáků a geniálních lidí. Prošel jsem celou republiku od východu na západ. Měnil jsem několikrát divadla. To je zkušenost k nezaplacení." Zkušená autorka přibližuje Josefa Somra jako výsostného umělce, skvělého herce a skromného, "obyčejného" a prostého člověka. Autorizovaná kniha

Nové, přepracované vydání knížek našeho předního specialisty vychází vstříc rostoucímu zájmu čtenářů o včelaření. Najdete ní informace o zdrojích včelí snůšky, o pylu, pylových rouskách a nektáriích, jsou zde popsány rostliny pro včely škodlivé, rostliny málo významné, ale i naopak rostliny z hlediska včel významné. Speciální část obsahuje botanický popis zhruba 300 nektarodárných a pylodárných rostlin, a to včetně jejich optimálních požadavků na stanoviště, způsobů rozmnožování, případně i léčivých látek. Důraz je kladen na zhodnocení včelařského významu popisované rostliny, nektarodárnosti a cukerné hodnoty, které čtenářům poslouží k porovnání konkrétních zdrojů včelí pastvy. Publikaci ocení především praktičtí včelaři, jistě ji ale využijí také zahrádkáři, ekologové, bylinkáři apod.

Život Stelly Zázvorkové byl plný paradoxů. Matka jí dala neobvyklé jméno - v překladu znamená hvězda- , protože byla přesvědčena o tom, že dcera bude stejně krásná a křehká jako ona. Leč její očekávání se nenaplnilo, Stella se jí vůbec nepodobala. Otec, známý architekt, zase očekával, že po něm zdědí výtvarný talent. Ani to se nestalo. K herectví se dostala nikoliv proto, že by po něm odmalička toužila, ale proto, že jí zoufale nešla matematika a konzervatoř byla jediná škola, kde se nevyučovala. Chtěla být charakterní herečkou, ale stal se z ní jeden z nejuznávanějších ženských komiků. Neměla ostré lokty, nervala se o příležitosti, a přesto šla z jedné role do druhé. Nevyhledávala mužskou společnost, a přesto měla kolem sebe široký okruh vynikajících herců a umělců, kteří byli po celý život jejími blízkými přáteli. A i když její manželství trvalo jen něco přes rok a musela zažít to nejhorší, co může matka zažít - smrt vlastního dítěte -, neztratila optimismus ani víru v to lepší v nás. Stella Zázvorková milovala smích. Byl to její elixír mládí. Nabíjel ji, pomáhal překonávat nástrahy života, kterých na ni číhalo dost a dost. A ona ho dokázala mnohonásobně vracet nejen v bezpočtu svých filmových, televizních a divadelních rolí, ale i při nesčetných besedách s diváky.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Kniha "Fenomén Zdeněk Svěrák" spadá do žánru Dějiny. Autorem je Čermáková Dana. Kniha je vázaná. Obsahuje 192 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Imagination of People" z roku 2012. Přejeme příjemné čtení.

Nejlepší jídla nejlepších kuchařských mistrů. Takto lze charakterizovat skutečně exkluzivní, jedinečnou, vybranou a přitom velmi dostupnou kuchařku od hvězdných šéfkuchařů působících v českých restauracích a hotelech. Známá autorka biografií významných uměleckých osobností (např. Zdeněk Svěrák, Libuše Šafránková, Waldemar Matuška) totiž tentokrát zaměřila svůj zájem na poněkud jinou sféru, která je rovněž tvůrčí a špičkovou záležitostí. Svůj zájem o kvalitní kuchyni spojila s renomovaným fotografem specializovaným na gastronomii, Vlastislavem Macháčkem, a TOP 10 šéfkuchaři Česka - opravdovými "h v ě z d a m i" kuchyně, aby se do knihkupectví dostala tato zcela výjimečná kuchařská publikace. Gastronomie v Česku nabírá na kvalitě. Tuto skutečnost rovněž potvrzuje udělení "Michelinské hvězdy", nejvyššího možného mezinárodního kuchařského ocenění Romanu Paulusovi (Radisson Blu Alcron Hotel) v březnu 2012, jehož umění je nedílnou součástí této velké a obsáhlé knihy. Roman Paulus je prvním českým držitelem tohoto vysokého titulu. Kuchařka představuje i další skvělé šéfkuchaře: Jaroslava Sapíka (Hostinec U koně), Richarda Fuchse (Hotel Four Seasons), Jiřího Štifta (Hotel Mandarin Oriental), Radka Davida (Restaurace La Veranda), Jana Punčocháře (Restaurace Le Terroir), Riccarda Lucque (Restaurace Aromi), Shahafa Shabtaye (Restaurace SaSaZu), Richarda Šustu (Restaurace Suterén) a Václava Friče (Restaurace Na pekárně). Kniha Hvězdy kuchyně není jen nádhernou a inspirující kuchařskou přehlídkou, ale také obrazovou oslavou kulinářského umění. Představuje skutečné mistry šéfkuchaře prostřednictvím jejich receptů, a navíc v portrétních rozhovorech a v jejich přirozeném prostředí jako znamenité osobnosti svého "řemesla". Čtenářky a čtenáři knihy s radostí poznají, že tyto "hvězdy kuchyně" dokáží potěšit zrak a chuťové buňky i žaludky nejen svých hostů, ale i širšího publika, zkrátka všech milovníků kvalitní gastronomie a že současně probudí fantazii každého čtenáře této unikátní kuchařské knihy.