Po tisíce let vyvíjely kultury po celém světě složité postupy, jak uchovat lidské tělo po smrti. Staří Egypťané věřili, že mumifikace zajišťuje vstup do posmrtného života. Někteří buddhističtí mniši v Japonsku podstupovali extrémní proces sebe-mumifikace v naději, že se stanou „živými Buddhy“. Inkové se údajně radili s mumifikovanými ostatky svých vládců při rozhodování o státních záležitostech a budoucnosti říše. Zastánci teorie dávných astronautů tvrdí, že celosvětové rozšíření mumifikace není náhodné, ale může naznačovat dávné návštěvy vyspělých mimozemských bytostí. Mohli naši předkové spatřit formu biologické hibernace a pokusit se ji napodobit prostřednictvím mumifikace? Byla snaha o uchování těla pokusem napodobit stav „pozastaveného života“, který je často spojován s mezihvězdným cestováním? Nebo mohlo jít o úmysl zachovat tělo pro budoucí využití — například pro získání genetického materiálu?

For thousands of years, cultures across the globe have developed intricate methods to preserve the human body after death. The ancient Egyptians believed that mummification ensured safe passage into the afterlife. In Japan, certain Buddhist monks undertook an extreme process of self-mummification in hopes of becoming a “living Buddha.” The Inca are said to have consulted the preserved remains of their rulers when making decisions about governance and the future. Ancient Astronaut theorists argue that the widespread practice of mummification is no coincidence, but possible evidence that highly advanced extraterrestrial beings once visited Earth. Could our ancestors have witnessed a form of biological hibernation and attempted to imitate it through mummification? Might the preservation of the body have been an effort to replicate suspended animation — a concept often associated with interstellar travel? Or could the goal have been to safeguard the body for some future use, perhaps even involving the extraction of genetic material?