Každé dítě je deformováno životem za zdmi dětského domova. Dítě potřebuje žít na svobodě, pro svůj vývoj potřebuje žít v přirozených, třeba i těžkých podmínkách. Škodí mu život ve zlatých klecích ústavů. Život na svobodě totiž vyžaduje řadu osobních rozhodnutí, která vznikají na základě osobních zkušeností ze života v přirozeném prostředí. Děti, kterým ústav nabídl vše, kromě rodinných vztahů, rodinného života,tohle nemohou umět. Dítě, které nic neprovedlo, jen jeho rodina selhala, zřekla se ho, nebo bylo rodině státem odebráno, může zůstat v ústavním zařízení neomezeně, od narození do osmnácti let. Po odchodu z ústavů zůstávají však děti zcela samy a na běžný život absolutně nepřipraveny. Jen v rodině mohou najít vzory pro život v dospělosti. Proč tedy stát neustále preferuje ústavní zařízení před pěstounskou péčí?

No description yet