Nechte se pozvednout a vystoupejte s Viktorem Preissem ke zvonicím, střechám a kopulím stověžaté matky měst. Pražské věže. Les vztyčených káravých prstů. Zlaté spony mezi zemí a nebem. Žebříky po nichž se marně škrábeme vzhůru. Vždycky znovu a znovu nás ohromí. V představách jsou subtilní, ve skutečnosti pevné a robustní. Mámivě nás přitahují a my za nimi jdeme jako smyslů zbaveni. Už od klukovských let nás přitahují věže svým tajemstvím. Jsou nedobytné jako ženy. Přitom stačí mít jen trochu odvahy a vytrvalosti a snadno do nich vstoupíte a vystoupáte jimi až k nebesům. Teď přišel náš čas, čas pražských věží. Budeme do nich stoupat a opájet se pohledy z nich. Bylo na čase. Stojí tu po staletí bez povšimnutí. Přichází „doba věží“, ať prší či sněží, stoupejme do věží..

No description yet