Znárodnění československé kinematografie v roce 1945 přineslo naděje, které se zdály být v prvních poválečných letech reálně dosažitelné jak co do finančního zajištění tvorby, tak co do její umělecké úrovně. Únor roku 1948 přinesl však leninské pojetí filmu jako nástroje propagandy a účelové manipulace, a to poznamenalo prakticky celou domácí produkci na dobrých deset let. Až na výjimky, jako byly filmy Alfréda Radoka, Václava Kršky, Jána Kadára a Elmara Klose a celé tzv. ur-vlny konce 50. let, které připravily půdu mladým.

No description yet