Jakmile jednou propadnete tangu, jste lapeni na celý život. Robert Fulghum ten pohlcující pocit zná. Aby svému osudu šel ještě více naproti, vydává se do země tangu zaslíbené: nasedá na loď, která při obeplouvání Jižní Ameriky ztroskotá, cestuje po Argentině vlakem s domorodci, je na ulici přepaden a okraden, málem přijde o život při silné vichřici, chodí na hodiny provazochodectví, s chutí jí, pije a seznamuje se, přemýšlí o argentinských dějinách, diktatuře, ekonomice, kultuře a mentalitě. Ale především: tancuje, tancuje, neustále tancuje. Tancuje i po svém návratu do Spojených států, možná tancuje i právě teď. Jak totiž říká sám autor: "Když se vědci zabývali prevencí stařecké demence a Alzheimerovy choroby, zjistili, že ze všemožných aktivit je nejpřínosnější společenský tanec. Nebezpečí mentální atrofie může být až o 76 procent nižší, pokud se dotyčný občas naučí nový tanec a pokud často tancuje. Proč? Protože při tanci se zapojují mozek, tělo a procesy hudební i emoční. Podstatou je to, že se musíte ve zlomku vteřiny rozhodovat a využívat veškeré schopnosti. Když tedy lidi říkají: ,Tango? Ve tvém věku? Nezbláznil ses?‘ tak já odpovídám: ,Nezbláznil, a ani to nemám v úmyslu.‘ Věřím v tancování. Tancovat budu až do konce svých dní."

No description yet