Kniha vychází z přesvědčení, že literatura 19. století představuje organický celek, jehož jednotu zavedené formule romantismus, verismus, dekadence zastírají či fragmentarizují. Charakteristickým momentem této jednoty je orientace romantické a postromantické "imagery" na téma pohlaví. Praz analyzuje tento fenomén v řadě pronikavých kapitol. První kapitola je věnována "kráse Medúzy", tj. kráse, jež budí děs či smutek - motivu, jejž můžeme nalézt v dlouhé řadě textů od Goetha a Shelleyho po Baudelaira a D'Annunzia. Druhá kapitola je věnována metamorfózám "Satana", prastarého symbolu (Tasso, Marino, Milton, Blake atd.), jenž znovu ožívá jakožto symbol transgrese v romantických figurách psanců, "osudových mužů" či ve fenoménu vampyrismu. Sadistické tendence jsou zkoumány v kapitolách Ve znamení Božského Markýze, "La belle dame sans merci" a "Byzanc". Korpus soustavných a drobnohledných analýz uzavírá kapitola věnovaná D'Annunziovi a jeho "smyslné lásce ke slovu". Prazova kniha patří k dnes již klasickým velkým syntézám typu Curtiovy Evropské literatury a latinského středověku, Frazerovy Zlaté ratolesti či Burckhardtovy Renesanční kultury v Itálii. (Dle posudku Kateřiny Vinšové.) Mario Praz (1896-1982) byl italský kulturní historik, komparatista a anglista, literární a výtvarný historik a historik umění.

No description yet