Pojem „svědomí“ nacizmu není záměrný paradox. Pachatelé genocidy ve skutečnosti disponovali silným smyslem pro „dobré“ a „zlé“. Tento smysl se vyvinul z občanských hodnot, které vyvyšovaly morální kvality vlastní národní pospolitosti a vyřazovaly všechno „cizí“. Tato nejnovější práce Claudie Koonzové ukazuje, jak popularizátoři rasizmu dokázali během takzvaných normálních let před II. světovou válkou prosadit logické principy odůvodňující genocidu a vybudovat i potřebnou infrastrukturu. Díky důkladnému studiu objemných nacistických písemností se autorce zdařilo podchytit způsob, jakým vulgární antisemitizmus prvních nacistů metamorfoval v rasovou ideologii, kterou začala přijímat coby důvěryhodnou naprostá většina obyčejných Němců, i těch, kteří se nacisty nikdy nestali. Profesorka Koonzová odmítá zažité stereotypy vážící se k osobě Hitlera a podstatu jeho charizmatu nevidí v nenávistných tirádách, nýbrž v jeho apelu na kolektivní ctnost německého národa, statečného Volku. V letech 1933 – 1939 byla nacistická veřejná kultura sycena směsicí rasových fobií a nacionalistické hrdosti, kterou Koonzová nazývá etnickým fundamentalizmem. Obyčejní Němci byli na válečná zvěrstva připravováni prostřednictvím rasových teorií vycházejících ze zdrojů, které si nezaslouženě uchovaly auru apolitičnosti. K těmto pramenům patřil například akademický výzkum, dokumentární filmografie, reklamní magazíny, pojednání o rasové hygieně, umělecké výstavy, učebnice, vzdělávací kolekce diapozitivů a humoristická tvorba. Kniha profesorky Koonzové ukazuje, jak se řadoví Němci naučili nečinně přihlížet k brutální perzekuci, jíž byli vystaveni jejich spoluobčané označení za „cizáky“. Tím zásadně přispívá k našemu pochopení holokaustu.

No description yet