Hajao Kawai (1928-2007), první jungiánský psychoanalytik v Japonsku a autor publikací z této oblasti (např. oceňované Japanese Psyche), patřil mezi přední osobnosti japonské kultury a školství; zabýval se mj. souvislostmi mezi zenovým buddhismem a psychoterapií. Ve svých přednáškách pro sdružení Eranos v Asconě, z nichž tato kniha čerpá, se snažil o přiblížení východního chápání světa lidem Západu a speciálně se zamýšlel nad tím, zda vůbec a jak např. koncepty bytostného Já a individuace korespondují se skutečnostmi vnímanými ve východních pojetích duše. V Kawaiově práci se tak setkáme s pohádkovými, snovými a mytologickými motivy v klasických japonských příbězích (Pohádka o Urašimovi, Torikaebaja, Snový deník světce Mjóe, Dům pěnice atd.) a také v teogonických textech ze středověkých kronik Kodžiki a Nihonšoki, jež líčí komplikované vztahy mezi jednotlivými božstvy panteonu. Ve všech těchto narativech autor nachází několik významných východisek: zahrnutí skutečnosti do pojmu džinen, kosmologický princip jüan-čchi (jap. engi), koncepci "prázdného středu" a pojetí krásy, spočívající na vyváženosti a úplnosti. Z tohoto pohledu a se zkušenostmi z hlubinné psychologie pak nalézá klíč k mnohdy nesnadno uchopitelným dějům, jako jsou estetické vyústění v pohádkách (na rozdíl od západního vyznění etického), proměnlivost mužské a ženské role či neobvyklé funkce ošklivosti, nedokonalosti a smrti. Za všemi jeho postřehy se přitom skrývá dlouhodobá osobní praxe, provázena také japonským uměním zachytit plynutí života v lidské přirozenosti.

No description yet