Několik klíčových odstavců Dostojevského Bratrů Karamazových dokazujících, že zřídlem morálního chování je víra v nesmrtelnost a Boha, se často shrnuje do různých podob výroku: »Bůh není, na jeho trůn dosedl (nad)člověk, dovoleno je vše.« Zkušenost však říká, že lidé nábožensky věřící, bez ohledu na druh víry, se chovají jak morálně, tak amorálně, a to někdy do krajnosti, úplně stejně jako lidé nábožensky nevěřící. Z této zkušenosti a z vývoje poznatků sociokognitivní neurovědy posledních desetiletí plyne, že nikdy, za žádných okolností, nebylo a není lidem věřícím ani nevěřícím dovoleno vše, přestože se dopouštěli a dopouštějí všech zločinů, neboť kořeny lidského vědomí, empatie, altruismu, lásky, zla i religiozity jsou přirozené a je nutné hledat je hlouběji, a to jak v biologické, tak kulturní evoluci.

No description yet