O Ludvíku Vaculíkovi (1926) je známo, že rád a dobře zpívá. Zpěv patří k jeho životu, s pěsničkami se potkával od dětství na Valašsku (učil se hrát na housle), jako disident ve Zlíně, kam jezdil za přáteli kromě jiného si také zazpívat, později se s pěsničkami setkával u cimbálu Jana Rokyty, nazpíval s jeho kapelou dokonce kazetu, a dodnes zpívá s přáteli. Shromáždil rovněž mnoho zpěvníků, v nichž stále hledá a čerpá z nich. Je proslulý i tím, že pěsničky „polepšuje“, píše jim nové sloky, podle nálady a potřeby či politické situace. Jako disident takto po příkladu Karla Havlíčka Borovského psal na melodie lidových písní satirické politické texty, které v roce 1988 sám vydal. Dodnes se prý lidé po tom útlém samizdatovém zpěvníčku (v této knize třetí oddíl) shánějí. Nedávno ho napadlo, že by mohl o zpěvu napsat knihu; o tom, jaký význam má v životě člověka: že mu otevírá jiná poznání, přináší jiné vztahy a události. A taky o tom, co přinesl zpěv do jeho vlastního života. A napsal knihu zvláštní, nevídanou, knihu-hru, kterou můžete číst od začátku do konce anebo v ní listovat z jednoho oddílu do druhého, vracet se v textu, srovnávat, ověřovat si, knihu, s níž si můžete zpívat, vzpomínat, dovídat se. Pěsničky také souvisejí s příběhy a osudy lidí: přátel i neznámých, muzikantů, spisovatelů, a vůbec umělců, stejně jako rodiny, a Ludvík Vaculík o nich i o sobě podle „své chuti“ píše a psané ilustruje fotografiemi, notami, texty pěsniček původními i polepšenými…

No description yet