Pokud lze o prvotině talentované básnířky An Štičkové něco říct, tak to, že je otevřená. Ve svých básních se nebojí otevřeně přiznat ke své sexuální orientaci, a navíc je kniha doprovázena fotopřílohou s akty autorky. Nejde však o samoúčelnou exhibici, ale o odvahu a ochotu svěřit se s tím, co autorka prožívá, jak vnímá svět kolem sebe, jak jí prochází láska, které se jí dostává, ale i láska, kterou je připravena dávat plnými hrstmi. Renomovaný básník Jiří Žáček o této knize řekl: „Verše Anny Štičkové znám ze dvou ročníků umělecké soutěže Face2Art, nedaly se přehlédnout. Ta útlá dívenka píše robustní poezii, není v tom žádné něžné preludování, stříbrný vítr neslyšet, její svět není útěšný, nýbrž plný zraňujících hran a střepů. Nepíše proto, aby se předváděla, nechce se zavděčit recenzentům ani spřízněným duším, nehledá harmonii, hledá svou revoltu, hledá sama sebe a je v tom hledání přísná k druhým i k sobě. Nejsou to veršíky do památníčku. Je to autentická poezie, které se dá věřit. Čtěte.“

No description yet