Nevelká země, dokonce ještě o něco menší než Česká republika, leží na východě Evropy. Její tmavé hluboké lesy, bezpočetná jezera a řeky, mírné pahorky a zelená údolí i duny na Kurské kose, lákají turisty do bezmála mytické oblasti, již kdysi obývala pohanská božstva. Poznamenaná staletími cizí nadvlády vstupuje dnes po zmatcích postkomunistického desetiletí do současné Evropy. Litva je zemí, kde může cestovatel nechat srdce. Je to zvláštní kouzlo litevské krajiny – nedotčené, opatrované a chráněné – jsou to lidé, kteří vyjdou hostu přátelsky vstříc, je to klid, který země a lidé vyzařují – to všechno vás hluboce zasáhne. Země se otevírá turistickému ruchu, přesto ruch, který se zde rozvinul, je jen nepatrný. Láska k přírodě je v Litvě přímo příslovečná. Podrobné vědomosti o životě rostlin a zvířat má téměř každý – vždyť se předávají z generace na generaci. Litva přijala křesťanství jako poslední země v Evropě, lidová víra a uctívání přírody tu jsou dosud mimořádně živé. „Krásně jako v lese“, řekne Litevec, když chce vyjádřit, že se cítí obzvlášť dobře. Litvu z jedné třetiny pokrývá les. Mezi lesy a zelenými pahorky se křížem krážem klikatí malé říčky a lesknou křišťálově čistá jezera obklopená loukami a pastvinami. Třicet regionálních a pět národních parků svědčí o mimořádném vztahu k přírodě a životnímu prostředí. Ekologii se ne nadarmo říká litevsky „obránce přírody“. Okolo 30 procent krajiny spadá do chráněné oblasti – tak tomu není nikde jinde v Evropě. Dnes je země rozdělena do pěti krajů, které se liší tradicemi a zvyky, nářečím i charakterem. Na jihu se rozkládá Džukija, hraničící s Běloruskem a Polskem. Jihozápadně leží Suvalkija. Největší kraj Aukštaitija, Horní Litva, se nachází severně od Vilniusu a Žemaitija, Dolní Litva, zaujímá severozápad země. S ní sousedí Mala Lietuva (Malá Litva), bývalá memelská oblast.

No description yet