Nový, bezpochyby nejosobitější a nejosobnější text Petry Hůlové prakticky rezignuje na vyprávění příběhu a v mnoha ohledech překračuje četná tabu dosud v literatuře ctěná. V monologu autorky, která se bez ohledu na počáteční ambice stane úspěšnou spisovatelkou druhořadé literatury, kráčíme od jednoho bolestného zauzlení k druhému: od rozpadu manželství, přes milostně-nenávistný vztah k vlastním dětem, které jí ani v dospělosti nedokáží odpustit, až k reflexi vlastní tvorby. Reálné se zde stýká s představami a jen zvolna hledáme nitky, podle nichž se ve spleti košatých obrazů dobíráme toho, co je příčinou a co následkem, co neotřele žitou skutečností a co alkoholovým excesem. Tématům, kterých se zde autorka dotýká, se v životě vyhne málokdo. Zřídka je však někdo vyřkne s tak bezohlednou upřímností, s tak jasnou rezignací na konvence a s tak omračujícími jazykovými schopnostmi.

No description yet