Když v roce 2020 získal Ewald Murrer cenu Litera za poezii, odůvodnila porota své rozhodnutí mj. tím, že se v jeho poezii "potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou" a že autor v tomto ohledu navazuje na poetiku "melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho". Vše řečené platí i o jeho nové sbírce Hlasy ryb; oproti dřívější Murrerově tvorbě se tu však stále intenzivněji ozývá posmutnělý, stísněný tón, svíravé vědomí smrti a nebytí, vytvářející působivý kontrast s autorovým nenápadným, nevtíravým, ale o to poťouchlejším vtipem: "Rybář smrt / loví v našem rybníku. // (…) Slyším, co jsem dříve neslyšel. / Šepot kamenů, duté zvuky převracených brázd. / Hlasy ryb, / které po deštích / z kaluží se ozývají."

Více...