Hrají: Václav Havel jako Sám sebe, Dagmar Veškrnová-Havlová jako Sama sebe, Bill Clinton jako Sám sebe
Film Občan Havel nahlíží do zákulisí politických i soukromých dramat prezidentského období Václava Havla. Diváci uvidí jeho nervozitu při první volbě českého prezidenta či trápení při nácviku prezidentské děkovací řeči, poznají, že umí recitovat Šrámkův Stříbrný vítr nebo nalít Miloši Zemanovi becherovku. Kamera jej ale sleduje i v situacích, kdy se dokáže pěkně rozčílit a zanadávat na špatně ušité košile. Ve filmu bude také konečně rozluštěno několik dlouholetých záhad české politiky – jak se podařilo Václavu Klausovi proniknout do jazzového klubu a kdo posadil Jacquese Chiraca vedle první dámy. Stejně jako v životě Václava Havla hrají ve filmu důležitou roli obě jeho manželky, Olga a Dagmar, objeví se zde jeho přátelé a spolupracovníci, světoví i čeští politici, ale i členové skupiny Rolling Stones. Režisér Pavel Koutecký začal film natáčet v roce 1992 a sledoval prvního českého prezidenta více než třináct let. Premiéry svého nejzajímavějšího a největšího filmu se bohužel Koutecký nedočkal. Po jeho tragické smrti na jaře 2006 se dokončení filmu ujal režisér Miroslav Janek spolu se svou ženou, střihačkou Toničkou Jankovou.
Pamatujete si, jak vznikl poprvé nápad natáčení filmu o Vás a kdo Vás s nápadem oslovil?
Pokud se dobře pamatuji, byl to nápad Pavla Kouteckého, který natáčel dokumenty mě se nějak dotýkající již v době Česko-Slovenské federace. V druhé polovině roku 1992, kdy jsem prezidentskou funkci nevykonával, mě s nápadem seznámili můj tajemník Vladimír Hanzel a jeho žena Jarmila Poláková.
Byl jste hned pro nebo jste zvažoval a co Vás přesvědčilo? Jak se tvářili lidé kolem vás (spolupracovníci, poradci, politici) na to, že jsou filmování?
Přesvědčovat mě nikdo nemusel, přivítal jsem to. Ale je pravda, že jsem vůbec netušil, co to všechno bude znamenat. Pokud Pavel Koutecký natáčel interní porady, bylo to v pořádku. Mí spolupracovníci byli se vším smířeni a zavládl duch vzájemné tolerance a přátelské symbiózy. Pokud ovšem natáčel rozmanitá politická setkání, bylo nutné, abych nejprve získal souhlas mých politických partnerů. Obvykle to nebyl problém, někdy ale do toho promlouvaly ochranky, protokoly a občasná žárlivost, že Kouteckého štáb může být přítomen, kde ostatní býti nemohou.
Podle jakého systému jste vybírali, co se natočí? Zasahoval jste do výběru?
Kouteckého štáb byl ve spojení s mými spolupracovníky a ti mu předem vytipovali akce, které by mohly být pro dokument zajímavé. Z nich si pak Pavel Koutecký vybíral.
Nastaly okamžiky, kdy vám bylo líto, že to či ono nemohlo být natočeno, protože třeba váš politický partner si filmování nepřál?
Dodnes mě mrzí, že nebylo možné dokumentovat jednání pražského summitu NATO v roce 2002. Bylo to však víc než pochopitelné.
A byly naopak okamžiky, kdy jste si říkal, že by bylo lepší je netočit?
Nejspíš byly, ale na žádné takové si už nevzpomínám.
Film budí dojem, že jste na kameru často zapomínal, že jste si na ni zvykl tak, že jste ani nevěděl, že tam je. Bylo to tak?
Ano, je to tak. Bylo to už zmíněnou přátelskou atmosférou, která obvykle nebývá s politickým prostředím spojována. Celý štáb se stal přirozeným průvodcem některých jednání a dokázal svou práci dělat tak přirozeně a ohleduplně, že jsme po chvíli zcela zapomínali na jeho přítomnost všichni. Dnes to vidím jako jeden z klíčů k úspěchu filmu.
Jste rád za některé záběry, že se díky Pavlu Kouteckému a jeho týmu zachovaly?
Samozřejmě, všechno se mi živě vybavuje. Mě samotnému pomáhají vidět některé momenty jinak. Pokud jsem byl v zajetí prezidentského shonu, mnohé z toho jsem kolem sebe ani neměl možnost reflektovat tak, jak je dokumentuje filmový záznam.
Co jste si říkal po té, co jste viděl první sestřih filmu? Jak se vám filmový Havel líbil?
Doufám, že se neptáte, jak se v něm líbím sám sobě? Pokud ale myslíte filmový dokument, ten se mi líbil od samého počátku. Byl jsem si však vědom, že první sestřih je polotovar, k němuž se nelze vyjadřovat. To jako autor velmi dobře znám a ctím to. Vůbec jsem do toho nezasahoval a dal jsem tvůrcům plnou důvěru.
Jak film vnímáte? Jako politický dokument nebo jako příběh plný emocí?
Především jako ojedinělý dokument a to dokonce ve světovém měřítku. Nevím, že by něco podobného někde vzniklo. Byly samozřejmě natočeny dokumenty na politickou objednávku předvolebních kampaní, ale takto svobodně dokumentovat politické zákulisí je zcela ojedinělé.
Co vy osobně považujete ve filmu pro diváky nejzajímavější?
Nejsem si jist, zda to právě já mohu posoudit, ale věřím, že ocení originalitu i fakt, že si to dokumentovaný i dokumentarista vzájemně nekazili, i když k tomu měli bezpočet důvodů a velmi stresujících příležitostí.
fenka Ďula střední knírač manželů Olgy a Václava Havlových. Ďula (1990 – 2002) získala jméno podle Gyuly Horna, maďarského ministra zahraničí (1989-1994) a pozdějšího předsedy maďarské vlády (1994 – 1998). Po smrti Olgy H. v lednu 1996 až do konce svých dnů žila u paní Zdenky Lankové, někdejší hospodyně Havlových a hradní aranžérky květin.
boxerka Šugr fenka, kterou si do nového manželství přivedla Dagmar Veškrnová. Jméno Šugr (1991 – 2006) bylo inspirováno slavnou rolí Marylin Monroe ve filmu Někdo to rád horké. Její dcera Madlenka (*1997) byla pojmenována podle další slavné Američanky, Madeleine Albright (viz níže).
Ivan Medek ředitel odboru vnitřní politiky Kanceláře prezidenta republiky (1993-1996) a kancléř (1996-2000). Původní profesí hudební publicista, teoretik a kritik, signatář Charty 77, sanitář v Nemocnici Na Františku, umývač nádobí a šatnář v restauraci Pod Kinskou, vídeňský dopisovatel Hlasu Ameriky a spolupracovník Svobodné Evropy. Po roce 1989 se stal poradcem České filharmonie i ministra kultury, předsedou Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Dnes v důchodu.
Anna Freimanová tajemnice prezidenta republiky, povoláním knihovnice, asistentka režie v divadle Na zábradlí, pracovnice divadelního oddělení Národního muzea a Městské knihovny v Praze, editorka samizdatových edicí, zejména časopisu O divadle. Nyní pracuje v České televizi. Spoluzaložila divadelní a literární agenturu AURA-PONT. V Nadaci Alfréda Radoka působí od jejího založení v roce 1991.
Egon Ditmar ředitel Protokolu KPR (1992-1996)
Vladimír Hanzel tajemník prezidenta republiky a ředitel Sekretariátu prezidenta republiky. V letech 1989-2003 patřil k nejbližším spolupracovníkům Václava Havla. V období 2003-2006 byl vrchním ředitelem kabinetu ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Petry Buzkové. Od roku 2006 je ředitelem Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze. Prošel pestrou řadou zaměstnání: byl řidičem tramvají, uklízečem na Fakultě stavební ČVUT, prodavačem ve stánku Národního muzea, ale také programátorem počítačů, matematikem-analytikem, hudebním publicistou a kritikem. Je autorem knihy Zrychlený tep dějin s přepisy autentických nahrávek z jednání opozice se státní mocí v roce 1989.
Ladislav Špaček mluvčí prezidenta republiky a ředitel Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky (1993-2003). Původní profesí pedagog. Od roku 1990 pracoval v Československé televizi. Během svého působení na Pražském hradě navštívil spolu s prezidentem Havlem přes padesát zemí světa a absolvoval stovky společenských událostí na nejrůznějších úrovních. Je spoluautorem a protagonistou televizních seriálů Etiketa a Světáci, autorem knih Etiketa, Velká kniha etikety a Slon v porcelánu aneb Jak se neztratit v labyrintu etikety.
Pavel Fišer ředitel Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky (1999-2003), dnes mimořádný a zplnomocněný velvyslanec ČR ve Francii. Před svým angažmá na Pražském hradě působil jako zástupce ředitele Institutu komunikace, osobní sekretář biskupa Františka Lobkowicze, učitel francouzštiny a dělník geofyzikálního průzkumu.
Antonín Maněna velitel Hradní policie, který se s manželi Havlovými seznámil ještě před Chartou 77 a půjčoval si od nich samizdaty. Po zatčení Václava Havla pomáhal jeho ženě Olze a ta jej také v roce 1991 přesvědčila, aby se stal velitelem Hradní policie. A tak opustil opravy továrních komínů a na Hradě zůstal deset let. O ochranu ústavních činitelů se stará dodnes.
Miroslav Sklenář ředitel Protokolu KPR (1996-2003). Absovent oboru zahraniční politika a mezinárodní obchod na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze. Dnes pracuje jako zástupce ředitele Magistrátu hlavního města Prahy pověřený řízením sekcí vnějších vztahů a výkonu státní správy pro oblast výstavby a péče o území a řízením odborů Public relations a Zahraničních vztahů. Během osmiletého působení ve funkci ředitele Protokolu Kanceláře prezidenta republiky byl hlavou státu pověřován vedením týmů pro přípravu nejrůznějších cest, návštěv a akcí. Vedl a koordinoval pracovníky Kanceláře prezidenta republiky, Poslanecké sněmovny, Senátu, Úřadu vlády, ministerstev, Policie České republiky a orgánů samosprávy, aby tyto akce proběhly na výbornou. Při akcích typu státní návštěva japonského císaře, anglické královny, papeže nebo amerického prezidenta šlo často o to zvládnout a sladit několik stovek, spíše tisíců lidí.
Eliška Fučíková ředitelka Památkového odboru Kanceláře prezidenta republiky. Je členkou vědecké rady Národního památkového ústavu, Institutu restaurování a konservačních technik v Litomyšli, Národního komitétu dějin umění a byra Mezinárodního komitétu dějin umění. Publikuje v našich a zahraničních odborných časopisech, je autorkou samostatných knižních publikací a katalogů výstav.
Pavel Řechtáček číšník a kuchař prezidenta republiky
Václav Klaus předseda vlády ČR (1992-1998), předseda Poslanecké sněmovny ČR (1998-2002), milovník jazzu, editor a nástupce.
Miloš Zeman předseda Poslanecké sněmovny ČR (1996-1998), předseda vlády ČR (1998-2002), milovník becherovky a vášnivý politický vyjednavač.
Bill Clinton prezident USA (1993-2001), hráč na saxofon a příležitostný běžec.
Jacques Chirac prezident Francouzské republiky (1995-2007), odpůrce všeho amerického, milovník piva, dobré evropské kuchyně a krásných dam.
Madeleine Albright velvyslankyně USA v OSN (1993-1997), ministryně zahraničí USA (1997-2001), Češka, která řídila světovou diplomacii.
Václav Havel jako Sám sebe
Dagmar Veškrnová-Havlová jako Sama sebe
Bill Clinton jako Sám sebe
George W. Bush jako Sám sebe
Miloš Zeman jako Sám sebe
