Když se zhasnou světla v kině a z plátna na vás dýchne horký vzduch prérie, je jasné, že sledujete víc než jen obyčejný film. Klasické westerny měly vždycky neopakovatelnou atmosféru – stačilo pár tónů harmoniky Ennia Morriconeho, úzký pohled očí zpod širokého klobouku a napětí se dalo krájet.


Zatímco dřívější westerny stavěly na jasné hranici mezi dobrými a špatnými hochy, ty staré poctivé „střípky z Divokého západu“ tuto linii brzy rozostřily. Hrdinové byli unavení životem, špinaví od prachu a často bojovali spíš sami se sebou než s padouchy. Film jako Tenkrát na Západě ukázal, že pomalý záběr na potící se tvář a cvaknutí kohoutku revolveru vydá za tisíc slov.


Kouzlo starých westernů spočívá v tom, že nikam spěchají. Dávají si na čas se stavbou scény, atmosférou i tichem, které často řekne víc než dlouhé dialogy. Jsou o chvílích, kdy lidé museli spoléhat jen sami na sebe a na své zbraně, uprostřed krajiny, která nic neodpouští.