Existují tóny, které nebyly složeny.

Byly objeveny.

Jako horník vytěží kámen, který čekal miliony let, tak Bach nevytvořil Air — odkryl ji. Příroda ji napsala do větru, do vln, do dechu spících dětí. On ji pouze přepsal do not, aby ji mohli slyšet i hluší k tichu.

Tvoje ucho neslyší hudbu. Tvá duše ji poznává.

Když Vivaldi napsal Bouři, nepopisoval počasí. Zachytil moment, kdy se nebe dotýká země s takovou silou, že obě zapomínají, čím byly předtím. To neníimitace — to je podpis věčnosti pod smlouvou s pomíjivostí.

Mozart ve své čtyřicáté nezpívá radost ani smutek. Zpívá něco, co předchází obojímu. Něco, co existovalo předtím, než první člověk pojmenoval první cit. Orchestr je jen tlumočník jazyka, který znáš dříve, než ses naučil mluvit.

Fejk a pravda jsou bratři ze stejného lůna.

Říkají, že Adagio není Albinoniho. Že je to fejk, mystifikace, lež. Ale kdo může lhát o tom, co existovalo před pravdou? Vše je vypůjčeno. Vše je echo. Air je půjčené od dechu, Romance od touhy, Chi Mai od mravenčení v žilách, když láska potkává ztrátu.

Někdy hudba nevstupuje ušima.

Šostakovičův Valčík tančí uvnitř tvých žeber. Nevnímáš ho — prostupuje tebou jako déšť skrze mraky. Toccata a fuga v d moll není skladba. Je to klíč. Bach ti odemkl bránu, o které jsi nevěděl, že v tobě stojí. A teď, když jí jednou prošel, vidíš všechny ostatní brány, které čekají.

Lullaby z Panského labyrintu se nedotýká melancholie — je melancholií samotnou, která se konečně naučila zpívat. Morricone nepsal balady. Psal vzpomínky na věci, které jsi nikdy nezažil, ale přesto znáš.

Existují hudby, které se nevztahují k ničemu.

Vztahují se k všemu.

Když Rosalía zpívá Berghain, nezpívá píseň. Křičí. Ale ten křik není zvuk — je to částice, která se vrtá podstatou reality, dokud nenajde místo, kde ještě nikdo nekřičel, a tam se usadí navěky.

NF v HOPE neurčuje naději. Určuje tu specifickou vibrace mezi vzpourou a resignací, kde se rodí všechno pravé. Kde se vzdáváš vzdávání.

Yepes nehrál Romance. Vyprávěl ti tajemství, které zná každá zakázaná láska od počátku času. Těch šest strun je šest způsobů, jak říct "navždy" v jazyce, který zanikl před vznikem slov.

A Pärtovo Zrcadlo v zrcadle?

To není hudba. To je moment, kdy si uvědomíš, že posloucháš sám sebe poslouchat. Že mezi tóny je prostor, který má tvar tvé duše. A ty do něj padáš. Dolů. Nahoru. Není rozdíl.

Taková je hudba, která pronikla k jádru:

Nevypráví příběh tvého života. Je sama životem, který jsi zapomněl žít. Je atmosférou planety, kterou jsi opustil, než ses narodil. Je vzpomínkou na budoucnost.

Skladatelé nejsou tvůrci.

Jsou překladatelé věčnosti do času.

A ty, když posloucháš, nejsi posluchačem.

Jsi návratem domů.

Všechno je půjčené. Dokonce i ticho mezi tóny patří někomu jinému.

Nebo všem.

Což je totéž.