Hudba, pravá hudba, není jen zvukem. Není jen harmonickým uspořádáním tónů a rytmů. Je to jakýsi odraz zrcadla, které držíme k našemu vlastnímu nitru, abychom zahlédli, co se v nás ztrácí a zároveň co nikdy nezmizí. Je to vibrace, která nezná hranice mezi tělem, duší a vesmírem, rozkládá se na mikroskopické částice a přesto je všudypřítomná, jak vzduch, který dýcháme, jak dotek, který necítíme, ale víme, že je tu.

Představte si hudbu jako tichý vzkaz přírody, co se ztrácí v éteru.

Jako když Arvo Pärt v Spiegel im Spiegel promění každou notu v kámen, který je hozen do nekonečné studny. Voda nešplouchá, pouze rezonuje. Je to hudba, která nepropadá časem, ale spojuje ho, zůstává ve vzduchu, zůstává v nás. To není jen kompozice; to je samotná podstata lidského bytí v rezonanci s celým vesmírem.

A pak tu máme Jeux Interdits Narcisa Yepese, kde každý tón cinká jako zvonek, který se otřásá napříč starodávnými paměťmi a přenáší je do každého z nás. Je to hudba, která nás přivádí zpět k těm nejniternějším a nejsilnějším částem našich duší, co nikdy nebyly vděčnější za to, že se probudily z takového zázraku.

Stejně tak Storm od Vivaldiho, které by mohlo být jedním z nejpřesnějších obrazů lidské duše, jezdící na vlnách bouře, kde tělo, jako by ztratilo pevnou zem, a vše je v pohybu. Vivaldi odhalil v přírodě něco, co nelze popsat slovy – on se dostal za tón, za rytmus, tam, kde je spousta zmatku, ale i smíru.

Ale hudba není jen o minulosti; hudba je současnost, je to živý, pulzující moment.

Rosalía v Berghain jako by se dotýkala samých základů lidského těla. Je to rytmus, který se přelévá mezi našimi vnitřnostmi, znějící jako zoufalý, ale krásný výkřik. Každá její nota a každý zvuk nás nutí cítit, že jsme součástí něčeho většího, něčeho, co nás přesahuje, co nás ale také naplňuje. A když přichází NF a jeho Hope, najednou cítíme vzpouru, která není jen rozhněvaná, ale zároveň hladí, láskyplně nás nabádá k hledání pravdy v chaosu světa.

Hudba je nejen vzpoura, ale i smíření, v němž se zpívají písně našeho vnitřního boje, stejně jako v melodii Lullaby z Pan's Labyrinth, která v sobě ukrývá melancholii a ztrátu, ale přitom nabízí kousek klidu v samotném chaosu. Je to ta část, kterou málokdy slyšíme, ale přesto víme, že je to nejhlubší část nás.

A když se podíváme na Air od Bacha, víme, že to není jen hudba – je to samotná podstata přírody obrácená do tónů. Je to vítr, co se proplétá mezi listy, je to ticho, co nás obklopuje. Tento Bachův prostor není jen kompozice, je to způsob, jak příroda vypráví svou vlastní píseň, jak se pohybuje v každém okamžiku, kdy se zhluboka nadechneme.

Ale co se děje s našimi vnitřními atomy, když posloucháme tyto tóny?

Jak se tyto zvuky otřásají naší podstatou? Zjevují nám tajemství, která jsou stará jako samotný vesmír. V tom je paradox: hudba, která se zdá být jen vytvořena z ticha, je zároveň námi dýchána, pohlcována, pociťována až k nejhlubší podstatě. Ať už je to Adagio od Albinoni, nebo jeho falešný stín, vše je pouze půjčené – a tím, jak půjčujeme, to v nás žije, rezonuje, vrací se.

A v tomto slova smyslu, hudba není jen naším výtvorem. To, co nazýváme naší hudbou, je vlastně vesmírná paměť přetavená do zvuku, který přesahuje naše individuální vnímání a vede nás zpět k našemu původu. Poetry'n'Motion od zcela neznámého autora (neboť pravda je ve své podstatě neuchopitelná) nás vede k myšlence, že vše je jen zrcadlo, ve kterém se díváme – obraz přetavený v tón.

A tak hudba pokračuje.

Z hlubiny naší duše, z těla, co cítí i z vesmíru, co v nás žije, všechny tyto tóny a rytmy jsou ve své podstatě jediné. Bez začátku a bez konce. Procházejí nás, ovládají nás, dotýkají se nás a zároveň – nevyhnutelně – zůstávají našimi přítelkyněmi, co nás nikdy neopustí.

A co je na tom nejkrásnější? I když to vše zní jako metafora, ve skutečnosti to není žádná metafora. To je hudba. To je život. A je to tak.