U Kafků je veselo. Maminka má radost, že se synek v sanatoriu spravil, tatínek s chutí čte jeho inspekční zprávy z rodinné továrny na azbest. Franz zatím vzorně plní očekávání rodičů, ale jediné, na co při tom všem myslí, je vlastní psaní. A zas by na něj raději nemyslel, protože cítí, že v něm selhává ještě víc než v roli syna. Tolik potřebný oddech přinášejí návštěvy nevěstinců s Maxem. A ten chce ještě pozvat svou sestřenici z Berlína, nějakou Felici. O Kafkově Proměně svěže jinak. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Manželský pár, Bohumil a Bohumila, se společně s mentálně postiženým synem přestěhuje z Prahy do malé vesnice v pohraničí, aby vyřešil svou manželskou krizi. V horkém létě se pokoušejí zapadnout mezi místní, drobná nedorozumění přisuzují nejprve své odlišnosti a neschopnosti pochopit venkovské prostředí. Avšak malých i velkých lží, podivných náhod a nepříjemných incidentů přibývá a pocit ohrožení sílí. Tušení, že jejich chalupu na dně rokle každou noc obchází velké zvíře, podivně koresponduje se záhadnými letáky s pohádkou o vlkovi, které nacházejí v místní nálevně. Jedné noci se Bohumil a Bohumila vracejí do prázdné chalupy - kluk zmizel. Podivné události vyvrcholí třetí den po chlapcově zmizení, kdy se před chalupou manželů shromáždí všichni vesničané ve slavnostních úborech. Převrátila se bizarní hra místních vidláků v jakousi zvrácenou podobu moderního folkloru? Jde jim o život? A co se stalo s klukem? Vesnický román, který chcete číst v bezpečí města. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Co dělat, když potkáte v parku vakovlka? Nebo když si nedával pozor? A co je to ten zpropadený Eledon? Novela Evička vypráví o obyvatelích velkého domu na kraji parku v předvečer druhé světové války. Kostru příběhu tvoří skutečný, náhodně nalezený deník mladé matky, které se roku 1936 narodila dcera Eva. Nelineární vyprávění obaluje masem postavy míhající se věcnými deníkovými záznamy, zachycujícími růst a pokroky dítěte, a s jemnou ironií konstruuje zvláštní svět muže, ženy, kojné, služky a strýce Oldřicha. Je to svět trapně banální, ale zároveň nevyzpytatelný a hrozivý, svět minulý, ale i smutně dnešní.

Obraz české poválečné avantgardy tak, jak je dnes tradován, se utvářel především na základě básnických textů a textů programového rázu. Doposud přehlíženou složkou dobového literárního života zůstala bohatá prozaická produkce let 1919-1924, na které se podíleli členové obou ústředních avantgardních uskupení Devětsilu a Literární skupiny. Antologie je pokusem revidovat kanonický výklad zvoleného období a představit širšímu publiku klíčové prozaické texty "povídkové epidemie" raných dvacátých let. Antologie přináší povídky předních (V. Vančura, J. Wolker, L. Blatný, Č. Jeřábek ad.) i méně známých (M. Nohejl, K. Hradec, I. Suk, B. Vlček ad.) autorů z okruhu Devětsilu a Literární skupiny; většina povídek je dnes k dispozici pouze v dobových časopisech a hůře dostupných knižních souborech. Gesto umisťující do jednoho souboru umělce stvrzené autoritou kánonu společně s autory pozapomenutými a zapomenutými chce upozornit na linii umělecké prózy a na její klíčová témata, která se ukázala jako významná v následujících rocích. Pořadatelka souboru v předmluvě ve srovnávací perspektivě představuje obě avantgardní skupiny a následně se zaměřuje na hlavní principy a klíčová témata české avantgardní prózy. Předmluva přináší pokus o nový pohled na vztah ústředních opozic avantgarda × expresionismus, individualismus × kolektivismus v českém prostředí a na jejich manifestaci v prozaické tvorbě. Zvláštní pozornost je věnována motivu davu coby hlavní dobové manifestaci kolektivu, typologii individuálních postav z davu vyčnívajících (cizinec, vyděděnec ad.) a dobově příznačné figuře antropomorfizace. - Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Přestože avantgarda sebe sama prezentuje jako hnutí téměř bez uměleckých kořenů, povstávající ze sebe sama, reaguje na proměny moderního světa a postavení člověka v něm, na to, co bylo vnímáno a pojmenováno jako modernost.Autorka se v knize věnuje české poválečné avantgardě a její próze v širším evropském kontextu. Obohacení výkladu o nový žánr (povídka), a tím i o řadu autorů, jí dovoluje dynamizovat kanonický obraz dané epochy a zproblematizovat základní opozice expresionismus × avantgarda a především individualismus × kolektivismus. Druhou z nich představuje jako hlavní spojnici české poválečné avantgardy s evropským děním (kolektiv a jedna z jeho manifestací, dav, figuruje jako jedno z hlavních témat moderny a avantgardy). V rámci této opozice interpretuje rovněž prózy francouzského unanimismu jakožto hlavního inspiračního zdroje české poválečné avantgardy a její (kolektivistické) prózy.Vychází v edici Literární řada.

Básnická prvotina Zuzany Říhové.