Jev, který lidé nazvali stárnutí, je spíše než jeden konkrétní člověk (či vypravěč) hlavním hrdinou románu švýcarského spisovatele a psychiatra Waltera Vogta – stárnutí jako neodvratný úkaz, jako pomalý, plazivý proces, jenž mění jak konkrétní fyzické tělo, tak vnímání člověka, jeho vztahy a pocity. Podle autora je ovšem stárnutí rovněž proces, který ovlivňuje celý vesmír, neboť stárne všechno včetně slunce, větru, celé přírody. A tak Vogtův román popisuje také neúprosné, postupné ničení přírody a zmenšování nám známého, lidského životního prostoru. Přesto „Stárnutí“ není hořká kniha; obsahuje totiž naději, jež vychází zejména z pasáží, které se věnují pozorování přírody, v nichž nenápadně a obezřetně rezonuje cosi jako touha po životě.
