Zuhelnatělý papyrus z konce 4. století př. Kr., spálený během pohřebního obřadu u severořecké obce Derveni vzbudil hned po svém nálezu v roce 1962 zaslouženou pozornost. Především je to jeden z nejstarších řeckých papyrů vůbec a patrně jde o nejstarší evropskou knihu, která se nám fyzicky zachovala. I jeho obsah je však více než pozoruhodný - jedná se o presokratický komentář k orfické básni, v němž je dobře patrný vliv Anaxagory či jeho žáků, ale na příklad i Hérakleita. Máme co do činění s "tajnou knihou starých orfiků", anebo s filosofickým spisem vykládajícím alegoricky posvátnou báseň? Neskrývá v sobě papyrus dosud neznámé presokratické zlomky? A kdo je vlastně autorem tohoto záhadného a spletitého textu? Díky teprve nedávno vydané oficiální edici tohoto důležitého nálezu si nyní můžeme vážně položit tyto a další otázky.

Pierre Hadot (1922-2010), Michel Foucault (1926-1984) a Jan Patočka (1907-1977) jsou tři bezesporu velmi rozdílní filosofové, jejichž myšlenkové cesty se však v druhé polovině 20. století dosti nečekaně a někdy i k jejich vlastnímu překvapení setkaly. Jejich koncepce duchovních cvičení, péče o sebe a péče o duši jsou tři způsoby, jak lze uchopit vnitřní proměnu sebe sama. Ta nabývá někdy až existenciální podoby a byla tradičním tématem především antické filosofie, ovšem neomezuje se pouze na ni. Stejně tak - byť někdy paradoxně díky své nepřítomnosti - mají zmíněné koncepce co říci i k středověkému, novověkému a současnému pochopení sebe sama. Zároveň však otevírají cestu k dalším možným úvahám na pomezí různých filosofií a obrazů světa. Vojtěch Hladký (nar. 1978), filosof a helenista. Působí na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Věnuje se především řeckému, renesančnímu a občas také současnému myšlení.