Vladimír Vokolek je autorem hluboké existenciální osamělosti, zprostředkovávající lidského měřítka zbavený, ve svém úhrnu nepostižitelný poválečný civilizační vývoj. Člověk rozkročený mezi svou přirozeností a civilizačními nároky se bez ustání sleduje, plánuje, předbíhá a zrazuje, je "stále zde a snad už příští". Nový, nestálý, "rozejetý" svět prohloubil osamocenost jedince uprostřed davu, připravil jej o smysluplné odpovědi a naučil neklást si otázky, nepřipouštět si, že tomu někdy bylo jinak. Žije vůbec někdo v současné době svůj život?

Zřejmě první bezprostřední domácí básnická reflexe komunistického převratu a života ve lži, jenž zavládl po něm. Vladimír Vokolek je obvykle počítán ke spirituálním básníkům. Jeho život a dílo se však děly spíše "v samotách" než "v řadě". Spirituální básníci na rozdíl od většiny ostatních vnímali nástup komunismu k moci jako národní a etickou katastrofu, viz Zahradníčkovo Znamení moci. I mezi nimi však byl Vladimír Vokolek jediný, kdo se ve svých poémách (Únor; Rekviem za Jana Masaryka; Kašpar Hauser) s původním souhrnným názvem Hic iacet inspiroval přímo únorovým pučem a následnými likvidacemi nepohodlných osobností - konkrétně Jana Masaryka a arcibiskupa Josefa Berana. Kašpar Hauser, hrdina německé legendy, muž bez minulosti a bez budoucnosti, je pak metaforou pro onu odosobněnou přítomnost "anekdotického, anonymního lidu".

Třetí svazek Spisů Vladimíra Vokolka obsahuje eseje První blahoslavenství, Slepé naděje, Oidipovská variace, Obrázkové dějiny, Kukačka a kyvadlo.

Ojedinělý projev zájmu o poetiku absurdity v české literatuře. V krátkých prózách autor rozehrává černý humor, sarkasmus a nadsázku, aby pojmenoval syrovou realitu světa. V důrazu na jazyk a jeho možnosti, na řezavou hru slov jsou Vokolkovy prózy u nás bez obdoby. Vyšlo jako 1. svazek Spisů Vladimíra Vokolka. Doslov Jan Vladislav.

Popis není dostupný