Vladimír Veit ve své knize s výstižným podtitulem Ze života jednoho českého písničkáře nabízí čtenáři koláž svých písňových textů a vzpomínek na dětství, mládí a vlastní písničkářské začátky. Jako člen volného sdružení Šafrán zažil jeho zrod, vrcholná léta i pád, řízený komunistickou policií. Cudně a bez emocí popisuje též léta strávená ve vídeňském exilu, kam odešel po podpisu Charty 77. Knihu uzavírá vyprávění z let devadesátých, kdy se v éře začínajícího kapitalismu věnoval vydávání vlastní tvorby. Mozaiku textů doplňuje bohatá dobová dokumentace, diskografie a glosy Veitových kolegů a přátel. Vladimír Veit patří k první generaci našich městských písničkářů, ovlivněné zejména poezií beatniků, Donovanem a Bobem Dylanem, kteří začali veřejně vystupovat v druhé polovině 60. let. Jako křehký lyrik a výborný skladatel melodických písní býval zastíněn svými slavnějšími a výrazově suverénnějšími kolegy Vladimírem Mertou, Vlastimilem Třešňákem či Jaroslavem Hutkou. Patrně jen znalci vědí, že Veit je autorem hudby mnoha zásadních písní z Hutkova repertoáru. Asi nejvíce se však proslavil svým nevšedním a naléhavým zhudebňováním pestré palety autorů naší i světové poezie 19. a 20. století. Pro svou nenápadnou autorskou a interpretační sílu je již několik desetiletí považován za neopakovatelnou osobnost české folkové scény.

Vladimír Veit, jeden z členů hudebního sdružení Šafrán, natočil v květnu a červnu 2011 své třinácté studiové album, které příznačně nazval Písničkář. Kolekce patnácti písní vznikla v domácím studiu Vladimíra Merty, jenž album aranžoval a přidal se k nahrávání i jako instrumentalista. V několika skladbách přijali účast i dva další hosté - Sára Mertová a Jaroslav Olin Nejezchleba. Veitovo nové album nechce být obsahově převratné nebo nuceně revoluční. Přináší nám typického Veita s jeho písněmi o láskách, dětství, ženách, lidských vztazích a o kočkách. Jemná a křehká poezie na desce plné nenápadných, ale dobře zapamatovatelných melodií navazuje na to nejlepší z českého městského písničkářství let šedesátých a sedmdesátých. Vladimír Veit (* 13. února 1946 v Benešově u Prahy) Písničkář, hudební skladatel, textař, publicista. Patří k první generaci městských písničkářů, ovlivněných zejména poezií beatniků a Bobem Dylanem, kteří začali veřejně vystupovat kolem roku 1966. Byl prvním jevištním partnerem Jaroslava Hutky (1967-1968), s nímž hráli zejména české překlady Dylana a Donovana, ale i své písně. Veit byl členem volného sdružení Šafrán (1972-1978), vždy jako by trochu ve stínu svých slavnějších a suverénnějších kolegů Merty, Třešňáka a Hutky. S přestávkami vystupoval, proslavil se jako křehký lyrik, výborný melodik a zejména jako autor řady zásadních písní z Hutkova repertoáru (např. Pravděpodobné vzdálenosti; Hospodskej; Život tě naučí; Světlo a stín; Instituce aj.). Ve spolupráci s multiinstrumentalistou Emilem Pospíšil natočil v husákovském Československu dvě vynikající alba (Texty; Quo vadis), která ovšem mohla vyjít jen v exilovém vydavatelství Šafrán 78 Jiřího Pallase. Do exilu odešel po třech letech i sám Veit (1981), a sice do Rakouska. Zde pokračoval ve zhudebňování svých oblíbených básníků i vydávání LP desek (Ve lví stopě; Šla Nanynka do zelí; François Villon: Básně. Hraje a zpívá Vladimír Veit). Po listopadu natočil a vydal vlastním nákladem několik "samopalových" nahrávek (Ještě to neskončilo; Kde domov můj; Slova; Jménem poesie; Křišťálové studánky; Štěstí) a knihu sebraných písňových textů Jménem poesie. V roce 1990 se vrátil domů a žije na venkově v jižních Čechách. V roce 2011 dokončil ve spolupráci s Vladimírem Mertou nové studiové album Písničkář a pracuje na rukopisu svých vzpomínek.