Popis není dostupný

Na stránkách vzpomínek se střídají příběhy z různých dob mého života. Jsou z doby učednické, pak z dob vandrovnických. Některé zachycují dobu zrání. Všechny stránky však prostupuje dech stáří, vanutí ducha. Přemýšlím o závěrečné části životního příběhu, který je obklopen radostí i bolestí, zápolením o dobro v tom podivně složitém světě. Do průplavů mezi ostrovy vzpomínek se už bojím zajíždět, jsou nepřehledné, asi bych v nich bloudil a utonul. Vždyť i ty ostrůvky jsou plné naplavenin a civilizační špíny, odpadu zbytečností provázejících lidské životy. Stále mám pocit, že často plníme zásuvky a skříně, protože neumíme zaplnit prázdnotu vlastního bytí. Proto si neodpustím volání po důvěře ve všudypřítomnost boží, která je uvnitř člověka a je tím působivější, čím více v ní věříme.

Zvedl se milostný závan větru, v dálce nad polesím kolem Kvildy a Borových Lad posbíral vůni rašelinišť a jeho dech oživil celé Pošumaví. I moje srdce jako by čekalo na ten životodárný vánek nevýslovné radosti přírodních sil, naprosto nezávislých na lidské vůli a usilování. Člověk by měl cítit rozdíl mezi tím, co může sám vytvořit, o co se může snažit v přírodě udělat a tím, co přichází zcela nezávisle na jeho bytí, co jej unáší, povznáší, co mu přináší dech vesmírného, nepopsatelného dárce vnitřní radosti a pokoje. Boží muka o té podvojnosti lidského úsilí a božích darů stále hovoří.

Myslím, že zůstaneme s Kotetem přáteli do smrti. Už se asi nevrátím do Tamleltu a nebudu jezdit kolem vysychající Atšány. Někde na samém dně srdce mám však jistotu, že bych v Kotetově království, s jeho ovcemi a kozami, s jeho velkou rodinou a dospělými syny, s jeho dvěma osly a velbloudy, mohl žít, kdyby, jak se říká u nás, už ani na sůl nebylo. Kdyby se mi zhroutily všechny sny a promyšlené pravdy, odešla poslední zástava lásky, Kotet by mne přátelsky uvítal, pohostil mátovým čajem a zažertoval. Mám nevystavený, ale stále platný pas do jeho království. A kdybych už, bože, odcházel, stál by jako věrná silueta před tmavými stany a kynul mi na pozdrav, dokud se nerozplynu v okrovém horizontu horských hřebenů.

Knížka drobných povídek a textů z totalitních let nacismu a komunismu připomíná atmosféru této složité doby, ve které se ztrácely staré hodnoty lidství a práva. Povídky spadají do období od heydrichiády až po sedmdesátá léta dvacátého století. Většina textů se snaží zachytit prázdnotu stalinské budovatelské éry a její ničivý dopad na českou společnost (např. povídky Doktor Fuchs, Příběh sedmi mnichů a Převratné doby). Některé krátké texty vyjadřují naději, že doby totality nakonec pominou. Prózy jsou proloženy krátkými básnickými vsuvkami dokreslujícími obsah příběhů. Část povídek je inspirována krušnohorskou přírodou, kde autor dlouho pracoval.Autorem perokreseb, které provázejí text příběhů a zdůrazňují prolínání reality a tajemna duševního prožitku, je MUDr. Vladimír Svoboda.

Próza o složitém hledání rudního bohatství Hory Gimo. Autor Vladimír Sattran líčí v knize Hora Gimo složitou cestu k objevu rudního ložiska . Kniha byla napsána v sedmdesátých letech a je obrazem nesouhlasu a touhy po svobodě v době normalizace.Hora Gimo je symbolem snahy po uskutečnění lidského díla.a zároveň snem o svobodě, o čisté lásce a o víře, že ponížení lidí za doby normalizace jednou skončí. Próza byla napsána v sedmdesátých letech, ale za totalitního režimu podobné texty nemohly být publikovány. Knihu provázejí citlivé perokresby V.J. Svobody.