V roce 1925 zadala Zvláštní technická kancelář vojenského výzkumu (Ostěchbjuro, OTB) Ústřednímu aerodynamickému a hydrodynamickému ústavu (CAGI) úkol zahájit vývoj letounu T1-4RT3 s pohonem čtyř motorů Wright T-3. První dispoziční výkres letounu, jemuž CAGI přiřadil označení ANT-6, byl hotov začátkem roku 1927. Představoval celokovový samonosný dolnoplošník s křídlem o velké tloušťce profilu a potahem z vlnitého plechu. Ve své době byl letoun skutečným gigantem – jen kola hlavního podvozku měla dvoumetrový průměr. Prototyp se začal v dílnách CAGI stavět v říjnu 1929. V dokumentech VVS mu náleželo označení TB-3. Do 20. února 1931 se TB-3 vznesl desetkrát – letoun se více opravoval a dopracovával, než létal. Vzorový stroj závodu č. 22 (? 2201) si letovou premiéru odbyl až 27. února 1932, druhý vyrobený kus jej následoval 25. března. První, desetikusovou sérii ve Filách zvládli postavit do 28. dubna, tak aby se letouny mohly zúčastnit prvomájové přehlídky v Moskvě. V druhé polovině 30. let disponovaly VVS nejmohutnějším strategickým bombardovacím letectvem na světě. Koncem 30. let stroj však již beznadějně zastarával. K prvnímu únoru 1940 se v řadách VVS nacházelo 509 TB-3, z nichž 100 nebylo schopných provozu. Sloužily například jako bombardovací, výsadkové, transportní, nosiče stíhacích letounu. Publikace popisuje všechny verze a účast v různých konfliktech včetně II. světové války, kde sehráhli velmi zajímavou roli.

Rozhodnutí spustit sériovou produkci Douglasova typu v SSSR vykrystalizovalo na jaře 1936. Jedenáctého dubna 1936 vydala Rada práce a obrany (STO) usnesení o zakoupení licence na výrobu DC-3 a do USA se za tím účelem vypravila technická komise v čele s náčelníkem CAGI. Finální smlouvu s Douglasem Sověti podepsali prostřednictvím Amtorgu 15. července 1936. Publikace se věnuje zavádění výroby DC-3/Li-2 v SSSR, vyráběné verze včetně bombardovací. Průběh služby a nasazení během 2. světové války a poválečnou službu včetně exportu. Množství dobových fotografií a barevných bokorysů.

Nový letoun později známý jako Il-4, který jako první sovětský letoun bombardoval Berlín, začal vznikat v závodě č. 39, a sice podle výkresů, přichystaných pro BB-2. Koncem března 1936 byl prototyp s motory Gnome-Rhône 14Kdrs (bez dodatečných nádrží a výzbroje) hotov a připraven k prvnímu vzletu z Frunzeho ústředního letiště. Nadějný stroj měl být představen během prvomájové přehlídky a v rámci nácviku na ni Kokkinaki provedl s letounem nad Frunzeho letištěm nejprve jeden přemet a poté další dva. Prvního května stál Iljušin na tribuně na Rudém náměstí a sledoval, jak nad ním přelétává jeho výtvor. Ještě než CKB-26 přistál, obdržel pokyn připravit jej k předvedení nejvyšším vládním činitelům. K večeru se na továrním letišti objevila kolona černých limuzín, z nichž jedna přivezla i samotného Stalina. Sovětský vůdce si vyslechl detaily o vývoji a vlastnostech nového bombardéru, načež požádal o letovou ukázku s prvky vyšší pilotáže. Kokkinaki jeho přání stoprocentně splnil – předvedl efektní sérii zatáček s velkým náklonem, svíček a spirál a vše zakončil třemi přemety.Na Stalina učinila ukázka evidentně dojem, protože nařídil uspíšit zkoušky tak, aby do konce léta mohl letoun vstoupit do sériové výroby. Publikace popisuje vývoj a nasazení bombardéru, Iljušin Il-4 ve 2. světové válce.

V létě roku 1938 sovětský stát dovolil „nepříteli lidu“ Vladimiru Michajlovičovi Petljakovovi vrátit se ke konstruktérské práci v STO, tedy Zvláštním technickém oddělení NKVD. Pod jeho hlavičkou vznikly zkušební konstrukční kanceláře, zabývající se navrhováním a vývojem nových typů letounů. Pracovali v nich odsouzení letečtí konstruktéři a inženýři, kteří byli soustředěni v někdejší budově KOSOS CAGI,přeměněné na věznici. Petljakov zde začal pracovat na projektu těžkého výškového stíhacího letounu pod označením VI-100. Velení se v té době domnívalo, že příští letecká válka se bude odehrávat ve velkých výškách, a tomu odpovídaly i specifikace nového stroje: dálkový doprovodný stíhací a výškový přepadový stíhací letoun. Číslo 100 v označení letounu bylo odvozeno ze zkratky STO, která vzápětí dala vzniknout familiárnímu pojmenování projektu „Stovka“. Publikace popisuje vznik vývoj a nasazení letounu Petjakov Pe-2, původně stíhacího letounu, který se stal nakonec nejrozšířenějším frontovým bombarderem sovětského letectva. Publikace doplňuje AERO č.9, kde byla popsána služba tohoto letounu v československém letectvu.

Během Druhé světové války dodali Spojenci, Sovětskému svazu tisíce letadel. Tato významná pomoc pomohla jeho letectvu nahradit obrovské ztráty letadel během gigantických operací na Východní frontě. Sověti si této pomoci velmi cenili. Tato publikace popisuje zkoušky, dodávky a bojové nasazení Spitfirů a Cutissů P-40.

Americký Douglas A-20, v Rusku známý pod britským označením Boston, byl nejpočetnější v zahraničí vyrobený bombardér používaný sovětským letectvem. Během druhé světové války jich v něm sloužilo víc než v USAAF – v rámci Zákona o půjčce a pronájmu bylo do Sovětského svazu dodáno okolo 3000 strojů tohoto typu, které vzlétaly proti pozemním i námořním cílům. Bostony byly nasazovány coby lehké bombardéry, torpédové, těžké stíhací a rychlé dopravní letouny. Ve výzbroji je měla i letectva jiných států, avšak žádné je nepoužívalo v takovém měřítku jako Sovětský svaz. Zde zůstaly v provozu ještě řadu let po válce, a to jak u armádního a námořního, tak civilního letectva.