Milostný příběh s nadčasovým významem; drama podivné lásky příslušníka zahraničního odboje Viktora Chotovického a dcery nacistického pohlavára Adelheid Heidenmannové. Děj se odehrává bezprostředně po válce, na podzim a začátkem zimy v severomoravské pohraniční obci Schwarzbach - Černá Voda. Téma smíření mezi národy se zde mísí s tématem osobního hledání smyslu života. Körner rozkrývá temné psychologické drama dvou osamělých lidí, které osud sice přivedl k sobě, ale čím více se k sobě snaží přiblížit, tím více se od sebe vzdalují. Rozporuplná doba nepřeje ani lásce, ani smíření sama se sebou. Adelheid zůstane pro Viktora hádankou.

Série: Česká řada

Baladická novela se odehrává v druhé polovině třináctého století. Líčí životní střet dvou přátel a křižáků Ondřeje z Vlkova a Armina von Heide. Scénář k stejnojmennému filmu Františka Vláčila (1967) napsal Vladimír Körner o deset let dříve než novelu. Dvojici protagonistů v něm ztvárnili Petr Čepek a Jan Kačer. Údolí včel je prvním titulem z edice Česká řada, která se zaměřuje na novodobou českou prózu psanou výrazným autorským stylem. Kromě knih již známých uvede díla, která kvůli pokřivenému publikačnímu vývoji v druhé polovině dvacátého století zůstala pouze v rukopisu či samizdatu.

Sebrané rozhovory s Vladimírem Körnerem z let 1964-2009 jsou mimořádnou ukázkou autorovy trvalosti v názorech a postojích. I když se v nich repetitivně opakují některá témata z Körnerova života, chápeme je jako podstatnou kapitolu pro poznání spisovatelova světa i jeho originálního myšlení. Svazek zahrnuje většinu publikovany?ch rozhovorů s Vladimírem Körnerem z denního tisku, filmovy?ch i literárních časopisů. Přestože je zdez dnešního pohledu citelná mezera ze 70. let 20. století, kdy Körner nebyl vzhledem k tehdejší situaci příliš zpovídany?m autorem, můžeme si díky sebrany?m rozhovorům udělat vcelku přesny? obraz o životě a díle tohoto vy?razného prozaika druhé poloviny 20. století. A můžeme je brát též jako předstupeň k jeho Vzpomínkám...

Další historický román Vladimíra Körnera z roku 1993 pojednává o životě a době svatého Vojtěcha, tedy o letech kolem roku 1000. Jedná se sice o vůbec nejstarší dobu, do které Körner své dílo zasadil, ale můžeme – podobně jako v ostatních jeho románech – nacházet jasné paralely k současnosti, k lidskému jednání a bytí. To se ostatně podle Körnera příliš nemění, stále jsme v osidlech mocenských bojů i soukromých bojů se svědomím. I před úzkostmi, tísní a neustálým připomenutím smrti v dějinných souvislostech, před kterou není úniku. Dobová kritika se dokonce zmiňovala o tom, že se jedná o „existenciální“ román, ve kterém je „vše sepsáno v předem daném scénáři, přičemž lidské dějiny jsou pouze jeho inscenací.“ (Jan Schneider). Rozšiřování křesťanství a vznik českého státu byly ostatně pro Vladimíra Körnera lákavé – jeho novela vyšla totiž v roce 1993, kdy se opět ustanovovala nová podoba našeho státu a paralely s dobou sv. Vojtěcha jsou více než zřetelné. Úvahy o české státnosti jsou navíc podkresleny typickou obrazností, až fi lmovým viděním, které jen dokresluje atmosféru středověku.

Krkonošské pohádky nás uvádějí do krajiny dětství v podobě zasněžených hor, jejichž údolí v sobě ukrývají v čase Vánoc tolik lidského citu, kolik tato zázračná doba jen unese. Kdo by nezatoužil po přátelství postaviček z lidového betléma, kdo by se nenechal unášet sugestivností lidové pověry? Malí bráškové Pavlík a Honza prožívají pohádkové příběhy spolu s rarášky, rytíři i krkonošskými pasáčky. Vhodné pro děti od osmi let.

Dvě novely z konce 80. let představují dva vykořeněné typy Körnerových hrdinů. Anežka Brunová, hrdinka knihy Anděl milosrdenství, je vdovou po rakousko-uherském důstojníkovi. Během první světové války se stane ošetřovatelkou v lazaretu. Baladický příběh nepostrádá ani pro Körnera typickou snahu vzepřít se osudovosti; vše ale ničí již předem daná bezvýchodnost, utrpení a situace oběti uprostřed dějin. Novela byla později zfilmována slovenským režisérem Miloslavem Lutherem.

Novela Údolí včel, která je známá spíše svým filmovým zpracováním (režie František Vláčil), vznikla v druhé polovině 70. let přepsáním původního filmového námětu z konce 60. let. Příběh (Körnerem trochu s nadhledem označovaný jako „středověký western“) se odehrává ve 13. století a vypráví o mladíkovi Ondřejovi z Vlkova, který přichází do křižáckého řádu, ovšem ten v něm nepotlačí touhu po svobodném a volném životě. Konfrontace fanatismu se svobodou, svár ideologií a zároveň přesvědčivý, byť opět tragický, „körnerovský“ příběh... Novelu doplňuje povídka Zjevení o ženě rodičce podle svatého Jana (původně otištěná v časopise Sešity pro literaturu a diskusi v říjnovém čísle roku 1968), která vznikla bezprostředně po okupaci v roce 1968, a jež měla být zfilmována opět Františkem Vláčilem. Ke zfilmování nedošlo, ovšem temný příběh z dob tatarského vpádu do Čech dodnes fascinuje svou zvláštní, symboly nabitou atmosférou raného středověku.

Lékař umírajícího času „Opět nejde o historický román,“ říká hned na začátku této knihy Vladimír Körner. Příběh doktora Jessenia, původně psaný jako scénář pro pětidílný televizní seriál (režíroval jej Miloslav Luther a vysílal se v roce 1984), byl sice inspirovaný historickými fakty rudolfínské a pobělohorské doby, ale autor znovu vytvořil typického körnerovského hrdinu, který se vymyká době končící renesance, hrdinu nezařaditelného a osamoceného. České dějiny na přelomu 16. a 17. století jsou jen historickou kulisou pro moderního, existenciálními problémy stíhaného člověka. Kniha představuje Jessenia jako účastníka konce středověku, osamělého intelektuála, který nechce a ani dost dobře nemůže vstoupit do jednotlivých politických třenic. Široce pojatý román (s přesahy do tehdejších měst, jako je Padova nebo Wittenberg) je psán s přesnou jazykovou citlivostí a záviděníhodnou, skoro básnickou výbavou. Setkáme se zde mimo jiné s až expresivní obrazností popisu první pražské pitvy i s velmi přesvědčivým obrazem císaře Rudolfa II., který je uveden nikoliv jako poblázněný sběratel, alejako citlivý politik, podobně jako Jessenius vtažený do mocenských her. Lékař umírajícího času vyšelnaposledy před dvaceti lety, ovšem od té doby nezestárl. Vladimír Körner v něm potvrdil svou autorskou výjimečnost, nezařaditelnost v rámci historické prózy 80. let a zároveň pokračování tradice těch nejlepších děl Vančurových nebo Durychových.

Ačkoliv mnozí z recenzentů připomínali příbuznost Písečné kosy a filmu (a později knižního zpracování) Údolí včel, je právě Písečná kosa završením Körnerových románů, které vznikly v 60. letech. Zároveň patří k nejvíce temným, apokalypticky soumračným dílům, která autor napsal. Písečná kosa, vyprávějící příběh mladého adepta křižáckého řádu Alwina ze Sovince, je z dnešního pohledu potvrzením Körnerova stylu a tematické soustředěnosti na popsání života vykořeněného jedince v nelidském, děsivém světě. Příběh, který se odehrává ve 13. století na pozadí válek mezi křižáky a Prusy, je ale přes své dobové zařazení moderním románem, který soustředěně popisuje nelidskost chování lidí uprostřed řádu, necitelnost a chladnost bez naděje na jakoukoliv možnost normálního života. Člověk v mezní situaci, kterou sám není schopen ovlivnit, se pak mění na studený, necitelný stroj na vyplňování příkazů nebo předem daných předpisů. Zbývá často jen zoufalství, vědomí absolutní konečnosti a zhnusení nad politickými čachry, které jsou i v rámci humanitního cíle schopny nelítostného vyvražďování. Autorova skepse a deziluze je navíc umocněna bravurním jazykem a nevšední, neotřelou obrazností, kterou se zařazuje k nepřehlédnutelným a velmi originálním spisovatelům druhé poloviny 20. století – o tom ostatně hovoří i Státní cena za literaturu, kterou Vladimír Körner dostal v roce 2006.

Ve třech novelách (Post bellum, Svíbský les a Oklamaný – Der Betrogene) se Vladimír Körner pokusil o osobitý přístup k dějinné události prusko-rakouské války roku 1866. Hlavními hrdiny jeho novel jsou beznadějní outsideři, poznamenaní totálním existenciálním zmarem a ztrátou všech lidských hodnot. Nikdo z nich není schopen se se zkušeností války vyrovnat a všichni bloudí zpět k výchozímu bodu, kterým je právě bitva u Hradce Králové. Nechybí zde ani typicky „körnerovsky“ naturalistická obraznost, expresivní chvění a hluboká skepse. První dvě novely vyšly spolu v roce 1986 pod společným názvem Post bellum 1866 a jsou vlastně tím, co zbylo z původního Körnerova záměru vytvořit velký román o.válečném roku 1866. Třetí novela, Oklamaný – Der Betrogene, která vyšla v roce 1994 a byla odměněna Cenou Českého literárního fondu 1995, patří k vrcholným dílům české prózy 90. let 20. století.

Druhý svazek sebraných spisů Vladimíra Körnera přináší romány, které byly již dříve vydány pod jednotným názvem Podzimní novely (1983). Podzim a zima v pohraničí v nich totiž hrají podstatnou roli, stejně jako přelom let 1945 a 1946, do nichž jsou všechny tři novely zasazeny. Dalším spojujícím prvkem je problematika nejednoznačných a složitých vztahů českých a německých obyvatel v pohraničí, a to hned po druhé světové válce, kdy proti sobě velmi silně vystupují stíny obětí a obětování na obou stranách. Všechny tři novely byly též zfilmovány.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Baladická novela se odehrává v druhé polovině třináctého století. Líčí životní střet dvou přátel a křižáků Ondřeje z Vlkova a Armina von Heide. Scénář k stejnojmennému filmu Františka Vláčila (1967) napsal Vladimír Körner o deset let dříve než novelu. Dvojici protagonistů v něm ztvárnili Petr Čepek a Jan Kačer. Údolí včel je prvním titulem z edice Česká řada, která se zaměřuje na novodobou českou prózu psanou výrazným autorským stylem. Kromě knih již známých uvede díla, která kvůli pokřivenému publikačnímu vývoji v druhé polovině dvacátého století zůstala pouze v rukopisu či samizdatu.