V roce 1943, kdy se pro německou armádu začal útočný styl boje na všech frontách překlápět na pomalý, leč vytrvalý ústup, při kterém jej provázelo v řadách protivníků stále narůstající nasazení tanků jako nositelů úderné síly Spojenců, muselo na to její velení rychle reagovat. Také stále mohutnější nálety na podniky válečného průmyslu, zvláště v Německu, omezoval jeho potřebnou produkci. Ke konci toho roku se tak výroba obrněných vozidel od prvořadých tanků začala kvantitativně přeorientovávat na útočná děla a stíhače tanků. Za té situace se začalo více využívat v tomto směru prostoru Protektorátu Čechy a Morava, kde nálety zatím nebyly tak četné a zdejší produkce lehkých obrněných vozidel se mohla snadno přeorientovat na nové potřebnější typy. Proto se zde v zimě 1943 rozeběhl program Jagdpanzer 38, na jehož základě vzniklo a od jara 1944 se začalo vyrábět lehké bojové obrněné vozidlo, dobře vyzbrojené a méně materiálně náročné, které se dalo vyrábět ve velkých sériích a v roce 1945 skutečně předběhlo ostatní. Na počátku jeho vývoje bylo považováno za rychlou náhradu útočných děl StuG III, jejichž produkce v německých závodech v Berlíně a Braunschweigu byla koncem roku 1943 silně utlumena nálety, proto se označoval zprvu jako lehké útočné dělo (Leichte Sturmgeschütz). Hlavním garantem tohoto programu se pochopitelně staly osvědčené pražské závody BMM (Böhmische Mährische Maschinenfabrik, Českomoravské strojírny), předválečné ČKD, které lehké obrněnce léta úspěšně vyráběly. Byly do něj pro navýšení produkce zařazeny i plzeňské Škodovy závody, které jinak dodávaly Němcům hlavně dělostřelecké zbraně. Navzdory těžkým náletům se nakonec podařilo v německém prostoru výrobu útočných děl StuG III a nově i StuG IV na podvozcích středních tanků, pro které mimochodem ze 40% jejich kanóny 7,5 cm StuK 40 dodávala Škodovka, udržet i v letech 1944 a 1945. Protektorát Čechy a Morava tak mohl pokračovat ve zde již od roku 1942 běžící produkci stíhačů tanků na základě lehkého tanku Pz.Kpfw.38 (t), tedy ještě předválečného domácího LT vz.38, ovšem na nové úrovni kvalitativní i kvantitativní. Jestliže v letech 1942 – 1943 zde v BMM vzniklo 1237 lehkých stíhačů Marder III a do června 1944 ještě 323, nový program stíhačů Jagdpanzer 38,známých pod názvem Hetzer, dal do konce toho roku 1267 a ve Škodovce 310, za necelých pět měsíců roku 1945 pak dalších 780 a 470.

Série: Děla a pevnosti

Druhá část tohoto rozsáhlého díla je věnována vývoji dělostřelectva v období let 1919 až 1945, které sloužilo jak na obranu pevností, tak i těch, které byly určeny k jejich dobývání. Společně s pevnostním a obléhacím dělostřelectvem se proto kniha věnuje i železničním dělům, která v tomto období prožívala své poslední široké nasazení na frontách druhé světové války, včetně německých gigantických zbraní, jako bylo dělo Dora ráže 80 cm a samohybných moždířů. Kromě klasického dělostřelectva je zde rovněž zachycen vývoj řady unikátních konstrukcí, které se na bojišti objevily. V závěru tohoto svazku jsou uvedeny ještě před nedávnem utajované zbraňové systémy, zejména švýcarské a švédské.

31. května 1918, půl hodiny před polednem, to bylo datum a hodina prvního použití lehkého tanku Renault FT, který svými konstrukčními prvky – otočnou věží s výzbrojí a motorovým prostorem vzadu v trupu se stal pravzorem všech kategorií tohoto bojového vozidla, tak jak je známe i v současnosti. Tehdy vyrazilo do útoku celkem 21 těchto vozů na frontě široké dva kilometry, severně od vesnice Chaudun, aby podpořily útok 4. a 7.pluku marocké divize na německé pozice. Afričtí pěšáci, kteří v životě neviděli takový podivný stroj, nebyli schopni využít této podpory a vrátili se na výchozí pozice, přesto však německý postup v tomto prostoru ustal. Tanky pronikly půl druhého kilometru do hloubky fronty a po ztrátě tří vozů se vrátily. Publikace popisuje vývoj a nasazení tanku Renault FT, který se stal prvním tankem zařazeným do výzbroje československé armády. Množství historických fotografií a barevných fotografií včetně detailů, barevné bokorysy.

Popis není dostupný

Publikace mapující historii Vojenského technického muzea Lešany, expozice Vojenského historického ústavu Praha na příkladu výběru zajímavých sbírkových předmětů z jeho fondů. Autor se účastnil vytváření tohoto muzea a na základě svých vzpomínek a bádání v archivech si vzal za úkol představit čtenářům jeho více jak dvacetiletou historii i současnou prezentaci sbírek. Úvodní kapitola pojednává o vojenské minulosti lešanského kasárenského komplexu od doby 2. světové války do roku 1994, kdy odtud vojáci a vystřídali je muzejníci, postupně budující expozici dělostřelecké, automobilní a těžké bojové techniky. Ve druhé kapitole je načrtnuta všeobecná historie vojenského muzejnictví v Československu a České republice již od vzniku samostatného státu do současnosti. Hlavní část knížky tvoří padesát příběhů exponátů, vyprávějících o jejich technické,bojové i muzejní minulosti, přičemž tyto zahrnují prakticky o polovinu více konkrétních sbírkových předmětů. První část s úvodem je věnována fondu dělostřeleckého materiálu a optiky, přičemž vypráví o třiceti dělech a šesti raketových zbraních, druhá pojednává o deseti automobilech a 29 obrněných vozidlech z fondu těžké bojové a automobilní techniky.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Nesmírně zajímavé pojednání o téměř půlstoleté historii tankových jednotek, které tvořily hlavní údernou sílu poválečné československé armády. Autor, známý specialista na toto téma, podrobně popisuje jednotlivé fáze vývoje této součásti armády z hlediska technického provedení a pokroku, výrobní základny, organizačního členění a předpokládaného použití. Komplexně podaný výklad doplňují četné fotografie.

Popis není dostupný

Druhá část tohoto rozsáhlého díla je věnována vývoji dělostřelectva v období let 1919 až 1945, které sloužilo jak na obranu pevností, tak i těch, které byly určeny k jejich dobývání. Společně s pevnostním a obléhacím dělostřelectvem se proto kniha věnuje i železničním dělům, která v tomto období prožívala své poslední široké nasazení na frontách druhé světové války, včetně německých gigantických zbraní, jako bylo dělo Dora ráže 80 cm a samohybných moždířů. Kromě klasického dělostřelectva je zde rovněž zachycen vývoj řady unikátních konstrukcí, které se na bojišti objevily. V závěru tohoto svazku jsou uvedeny ještě před nedávnem utajované zbraňové systémy, zejména švýcarské a švédské.